Že jste se ještě nikdy v divadle nebáli? Pak jste asi neviděli Duchařský příběh.  Tento napínavý a zábavný thriller přivezl do Jablonce Činoherní klub Praha. Režisér Braňo Holiček vsadil na ´duchařinu vyváženou pragmatismem´a a ke scénáři Dannyho Robinse přistoupil s až filmovou kreativitou. Příběhu tak dodal rozměry, které se běžně na divadle nevidí. Příběh samotný hraje do noty oběma skupinám (pragmatikům i ezoterikům), ale na své si přijdou všichni a tajemno rovněž zůstává.   Režii bych vytkla jediné, zbytečně používané vulgarismy, které působily spíš lacině. Jinak to ovšem byla jízda. Po počátečním pomalejším tempu dostala hra švih a ve druhé půli to už na jevišti doslova létalo. Napnutí diváci výskali strachy, občas bylo v kulturním stánku až hororové ticho, které vystřídal uvolněný smích. Záměrně nepopisuji děj příběhu, jelikož i my v divadle jsme si tvořili vlastní hypotézy a o přestávce tipovali, jak to celé dopadne. Vynikající obsazení Romany Widenkové, Markéty Stehlíkové, Jana Hájka a Martina Šandy bylo trefou do černého. Herci na sebe slyší, jsou na sebe napojení a na jevišti to jiskří. Když k tomu přidáme povedenou scénu Nikoly Tempíra (velké digitální hodiny byly boží), hudbu a lighting & sound design Milana Pastyříka, dostaneme nevídanou podívanou.

"Bála jsem se, přiznávám. Nikdo mi neřekl, že to bude hororové, ale moc se mi to líbilo. Jen teď zvažuji, že místo plánované procházky pojedu domů taxíkem," usmívala se Bára z Jablonce. A podobně jsme na tom byli všichni. Zatímco na začátku jsme netrpělivě čekali až se děj rozjede, v závěru jsme řičeli nadšením. A mezitím strachy. Ale to už jsem říkala. Byla to pecka. Jo, a domů jsem přišla ve 22 : 22.(ims)