Nebudu vám tady vypisovat, co všechno uvádějí autoři v záhlaví hry, protože z toho byste měli v hlavě guláš. Přitom je hra Tomáše Dianišky absolutním úkazem divadelní scény, a to v tom nejpozitivnějším smyslu slova. Na pozadí známé historické události a největšího hrdinství v dějinách naší země (operace Anthropoid a atentát na Heydricha), rozehrává osudovou symfonii, tvořenou jednotlivými postavami a jejich úloze nejen v rámci operace, ale i v životě jako takovém.

Doku-fikční hru přivezlo do Městského divadla Jablonec nad Nisou Divadlo Pod Palmovkou Praha a dychtivému publiku nabídlo zhruba stošedesátiminutový proud emocí různého druhu. Zkrátka a dobře, Dianiška je Bůh. Jeho neotřelý přístup a cit k detailu je obdivuhodný a nevídaný. Není divu, že inscenace 294 statečných získala v roce 2020 ocenění v Cenách divadelních kritiků, a to za nejlépe uvedenou českou hru. Ve stejném roce byla nominována na Cenu Marka Ravenhilla a o dva roky později si odnesla Cenu Divadelních novin za tvůrří počin v oboru činoherní divadlo v období od září 2020 do srpna 2022.

Na základě uvedeného je nad slunce jasnější, že ani moje recenze nemůže být jiná, než pochvalná. Dianiškův pohled a zpracování je tak originální a autorské, že prostě nemá obdoby. Přesně dokáže uchopit víceméně zapomenuté okamžiky našich dějin (byť významné), zmodernizovat jejich vyprávění, dodat grotesknější tvář a nadsázku, přičemž symbolika celkové vnímání děje ještě utuží. Herecké výkony byly rovněž famózní, vyzvednu především Denise Šafaříka a Martina Němce, ale nezaostával nikdo. Původně se mi zdála slabší scéna, na níž mě v úvodu pobavily snad jen symboly Renaultu s čárkou uprostřed místo ´Hakenkreuzů´ na říšských vlajkách. Postupem času a i díky mistrovství osvětlovače jsem ovšem změnila názor. Scéna jako by promlouvala a dodávala příběhu na syrovosti. Zvláštní kapitolou je hudba Matěje Šteska, která si rovněž zaslouží pouze superlativy.

Ano, hra je dlouhá. Ale děj se odvíjí tak rychle, že jede tak rychle, jako vlak do koncentráku (to jsem si půjčila od jednoho spokojeného diváka, ale je to tak výstižné, že mě nic lepšího nenapadá). Přesto se našli tací, kteří o pauze odcházeli. Snad to bylo pro ně příliš tragické, možná si špatně vybrali žánr. Každopádně si dovolím kroutit nad jejich počínání hlavou. 294 statečných si rozhodně zaslouží dokoukat až do konce. Před závěrečnou děkovačkou se šířilo divadlem až mrazivé ticho (po uvědomění si celé tragické situace), které se ovšem záhy proměnilo v ohlušující aplaus a s dlaněmi červenými od potlesku jsme si své pochvalné dojmy sdělovali ještě před divadlem. Bravo, bravo a třikrát bravo. (ims)