Úchvatný večer si pro nás připravilo Městské divadlo Jablonec nad Nisou, když spojilo recitál Lucie Bílé za doprovodu Petra Maláska a oslavu třicetiletého výročí existence místního DPS Vrabčáci.

Po střechu zaplněný kulturní stánek od prvních okamžiků uchvátila koncepce večera, která tentokrát příznačně vsadila na podzimní melancholickou notu. Přesto, a nebo právě proto program doslova překypoval emocemi. Když v úvodu vystoupily děti ze sboru s písní Mamince a další, kterou částečně ztvárňují i ve znakové řeči, objevily se na tvářích v publiku první slzy. Slzy dojetí a emotivních vjemů ani nestačily oschnout a už je přiživily songy nejúspěšnější zpěvačky české populární scény současnosti, Lucie Bílé. Když použiji příměr o tekutých emocích, který se v hudbě hojně používá, musela bych uvést, že spojení Bílá - Malásek jej doslova chrstli do hlediště a opakovaně přilévali další litry. Je neuvěřitelné, jak si Lucie Bílá dokáže udržet svůj pověstný rozsah a neztratí přitom ani lehkost projevu, ani sílu svého hlasu. Z hlubin do výšek skáče jako Javier Sotomayor a ještě si to dokáže náležitě užít. Její naléhavost, prožitek a drive umocňuje Petr Malásek, který černobílé klapky doslova hladí a dává jim své srdce všanc. 

Abychom po této emocionální náloži nepraskli, rozhodla se zpěvačka trochu večer odlehčit. Prozradila pár zajímavostí ze svého života a zodpověděla fanouškům několik otázek. A tak víme, že další svatbu neplánuje, protože ji dvě svatební alba prý stačí, ale těší se, až bude babičkou, ačkoli udělat z mamky babičku rozhodně není současnou prioritou syna Filipa. Filip je ovšem úžasný kluk, který se nestydí říci ji před lidmi, že ji má rád a jelikož mu jednou bude patřit Lucčino divadlo, začíná tam od píky, aby si většinu profesí vyzkoušel na vlastní kůži.

Čas utekl jako voda a tak jsme se dočkali dojemného závěru dříve, než bychom chtěli. Lucie Bílá si přizvala na pódium Vrabčáky, trochu je vyzpovídala a prozradila, že by si nejraději jednu holčičku vzala domů :-) Ostatně, když velkou skupiu dívek (a tři kluky) vedla přes pódium, půsbbilo to až nebesky krásně. Chór dětských hlásků dodal mistrovskému zpěvu jakousi nadpozemskost a není divu, že jsme tenhle komplet nechtěli z jeviště pustit za žádnou cenu. Dupali jsme, jásali, výskali a tleskali tak, že se tentokrát opravdu divím, že jsme to divadlo nezbořili. Bylo to krásné, dojemné a nezapomenutelné. ( ims)

Foto: Martin Kubišta