Brácha hluboké osobní drama Simona Graye, které mnozí povazují za jeho nejlepší dílo. A právě s tímto příběhem přijelo do našeho města Divadlo Ungelt Praha, aby zde pod režijním vedením Pavla Ondrucha, rozehrálo silný příběh dvou bratrů, zamilovaných do téže, zoufale nerozhodné, ženy. Od první chvíle bylo jasné, že půjde o ´těžší divadlo´, než obvykle. Zaplněné hlediště ani nedutalo, když se objevili Marek Němec (Jason), Igor Orozovič v roli Michaela a Veronika Khek Kubařová coby Anita a následně Wendy. Uvedená trojice protagonistů rozehrála tak uvěřitelný příběh, plný lásky, bolesti, okamžiků rozhodnutí, které nepřišly, nebo přišly naopak pozdě, až nám běhal mráz po zádech. Jednotliví aktéři dokázali uchopit svoji postavu takříkajíc z podstaty, rozebrali ji na milion kousíčků a tuto zdánlivě neřešitelnou kupu střípků zase složit do dokonalé celistvosti. Svoji roli hrají nejen slova, ale gesta, mimika, nepatrný pohyb, vše je dotažené do nejmenších detailů a zároveň tak syrové, jak jen sám život dokáže být. Přiznám se, že toto autobiografické dílo Simona Graye znám a již při čtení z něho čišela jakási ´tíže bytí, ale to, co ze hry dokázali udělat v Ungeltu, je dechberoucí. Marek Němec se dokázal poprat s omezenými pohyby postiženého člověka a přitom si zachovat svoji tvář, Igor Orozovič zase mistrně vystihl nedostatečný pocit dostatečnosti Michaela a Veronika Khek Kubařová bezvýhradně pochopila nerozhodnou ženu a naservírovala nám ji doslova na stříbrném podnose. V roli mladé Wendy byla snad ještě uvěřitelnější, jestli je to možné. Zkrátka a dobře, Brácha je představením, které mi vyrazilo dech a spadla mi brada. Bylo to silné, procítěné a mistrovské. Bravo.

Jedinou poznámku si dovolím k publiku. V závěru nás povstala jenom hrstka, ostatní sice tleskali ostošest, ale vsedě. Škoda. Jediné, čím si to dokáži vysvětlit, je fakt, že byli diváci až tak konsternováni sílou příběhu a zpracováním, které právě zhlédli. ( ims)