Příběh dvou bratrů majících rozdílnou povahu, zkušenosti a tím i životní cestu, se protíná v okamžiku, kdy se po pěti letech odloučení setkávají v domě své matky. Je nabíledni, že nastává čas pro otvírání starých křivd, vypjaté momenty i nechtěná odhalení největších ran. Když si dva lidé mají potřebu dokazovat, kdo je lepší, nebývá zpravidla vítězem nikdo. A tak ani Pravý Západ nebyl pro publikum tentokrát přílišnou oddechovkou. Pomalejší vstup do tempa příběhu od prvního okamžiku diváka nechytí, jak jde čas, tak ovšem hlavní linie nabývá na síle a druhá polovina je výrazně svižnější a zábavnější. Doširoka rozebrané hře ovšem zásadně pomáhá obsazení, jelikož výkony protagonistů jsou vskutku excelentní.

Hra, složená z několika povídek, totiž přesně zapadala do jeho tvorby a Goldflamův autorský podpis v ní byl jasně patrný. Dočkali jsme se tedy vtípků, dotažených ad absurdum, smáli se židovským anekdotám a snažili se pochopit často nepochopitelné. A jak už to u podobně originálních počinů bývá, někdo je nadšen, ijiný otráven. A tak zatímco se první mohli utleskat a smáli se jako o závod, druzí se již po přestávce na svá místa nevrátili.

Pirate Swing Band nabízí nekonečné hrátky s hudbou, češtinou, kostýmy, scénou, všeho toho se vám dostane v takové intenzitě, že vás budou oči přecházet, uši vrnět a srdce se tetelit. Já sama jsem Ševčíkovou vrstevnicí (plus minus Husákovy děti) a troufám si říci, že jsme právě tou generací, která si projekt Pirate Swing Gala užije nejvíc. Všechny známé televizní melodie, hity osmdesátek i devadesátek, znělky a zábavné pořady jsou divákům naservírovány v takovém sledu a s takovou kreativitou, že budete mít co dělat, abyste to všechno stíhali.

Letošní setkání s country hudbou v tom nejryzejším smyslu slova s sebou přineslo i dva neotřelé momenty. Tím prvním bylo symbolické pokřtění CD a knihy Tomáše Linky. Nutno dodat, že obojí bylo k dostání i ve foyer divadla, a že o oba tituly byl enormní zájem. Však také divadlo praskalo ve švech. Většina publika nebyla již dávno ve věku teenagerů ( i když i ti se mezi nimi našli) a přesto (nebo právě proto) se mezi jevištěm a hledištěm vytvořila během okamžiku taková zvláštní a velice sympatická symbióza.

Protagonisté se samozřejmě rekrutovali z řad souboru Divadla Járy Cimrmana, tentokrát ovšem vystoupili bez Zdeňka Svěráka, za něhož v alternaci brilantně zaskočil Miroslav Táborský. Švestka, jejímiž autory jsou Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, měla premiéru 14. listopadu 1997 a od té doby se, stejně jako ostatní nesmrtelné Cimrmanovské hry, těší obrovskému zájmu diváků a fanoušků nejslavnějšího velikána Česka, Járy Cimrmana.

Klasická hudba je krásná sama osobě, když se jí ovšem ujmou mistři, je to zážitek na entou (za ní si dosaďme libovolně vysoké číslo). A právě takto famózní zážitek nám přichystalo Smetanovo trio ve složení Jitka Čechová (klavír), Jan Talich (housle) a Jan Páleníček (violoncello). Hudebníci si pro svůj koncert vybrali díla Sergeje Rachmaninova, Bohuslava Martinů a Bedřicha Smetany. Pro přídavek pak sáhli do dílny Antonína Dvořáka.

Na scéně replika Ještědu a vedle něj velké plátno, připravená hvězdná porota, šansoniérka Zlatka Bartošková, koučka, pedagožka, herečka a zároveň zpěvačka Linda Finková, populární zpěvák David Deyl, operní zpěvák Dušan Růžička, nechyběla hudební pedagožka Dagmar Vajdíková či úžasný klavírista Petr Ožana. Absolutní vítězka loňského ročníku soutěže Karolína Anna Bokstefflová se sice pro nemoc omluvila, nechyběl ovšem ředitel kulturního stánku, Mgr. Pavel Žur, a za svými nástroji usazená parádní kapela Sto zvířat pod taktovkou Petra Hostinského.

Divadlo v Dlouhé se tohoto, pro divadlo výjimečného tématu, chopilo s neuvěřitelnou pokorou, kreativitou, noblesou a zároveň detailistickými vsuvkami jak na scéně, tak i v dialozích. Jako velmi podařené musíme hodnotit výkony herců, z nichž žádný nestrhával pozornost pouze na sebe, ale jako kousek puzzle přesně dokázal zapadnout do celkově vydařeného a dokonale vystavěného obrazu. Dialogy pluly velmi přirozeně, herci na sebe slyšeli a vypiplaná scéna Martina Černého jim byla více, než nápomocna. Scénu výrazně doplňovala projekce Františka Týmala, která, spolu s osvětlením, dokázala navodit fantastické efekty, které se na divadelních prknech jen tak nevidí. Rovněž hudba Ivana Achera či kostýmy Kateřiny Štefkové byly pro hru přínosem.

Všechny mají krásné vlasy, k romu ještě lepší hlasy, napadlo mě hned v úvodu jubilejního koncertu kapely Country Sisters, která svých padesát let na scéně slavila v Městském divadle Jablonec nad Nisou akcí, jenž byla jakýmsi průřezem jejich činnosti za pět desetiletí existence.

Bezmála devadesátimiutový koncert byl zaměřen na hudbu Witolda Lutoslawského, konkrétně Taneční prelusia pro klarinet a klavír, Milana Zelenky a jeho Variace na krásné téma, Renesanční pokušení Štěpána Raka, či Píseň a tanec pro basklarinet a klavír Juana Castra. Po přestávce pak patřilo pódium dílu Bohuslava Martinů, kdy zazněla jeho Sonatina pro klarinet a klavír, hudbě Geralda Finzi a jeho Bagatelly pro klarinet a klavír (resp. výběr z nich) a v závěru se rozezněl Darius Milhaud a Duo Concertant pro klarinet a klavír.