Divadelní hra ´Nikdy není pozdě´, kterou k nám přivezlo Divadlo Kalich Praha pod režijním vedením Pavla Kheka, přilákala do Městského divadla Jablonec nad Nisou rekordní počet návštěvníků. "Je to jako před covidem, lidé jsou jak na bidýlku, tak na přidaných židlích," uvedl spokojeně ředitel kulturního stánku Pavel Žur a doplnil,, že je rád, že Jablonečané na kultuře nešetří a divadlu zachovali přízeň i v této nelehké době.

Nedaleko odtud, v Železném Brodě, před padesáti lety Petra Janů začínala. Bylo jí sladkých dvacet a před sebou měla, po těžkém dětství, zářivou budoucnost. Tenkrát to byla ještě Jana Petrů, ale když začala potkávat své anděly, jak říká, změnila si jméno na Petru Janů. Konkrétně se tak stalo v Semaforu, jelikož na české hudební scéně již Jana Petrů působila. Od té doby začala hvězda Petry Janů zářit víc a víc.

Vít Karas režíroval divadelní hudební feérii v dramaturgii Kateřiny Krobové v duchu myšlenky - ´Co ženy dělají, když si myslí, že je nikdo nevidí´ a musím řici, že pokud je tomu obecně skutečně tak, pak se nemáme jako ženy zač stydět ;-) Sázkou na jistotu se ukázalo obsazení. Herečky jako by se pro svoji roli narodily a na výsledku to bylo znát. Večer neměl hluchá místa a procvičil bránice návštěvníků, jenž naplnili divadlo až po střechu, opravdu dokonale.

Ač se na první pohled může zdát téma spíš racionální, ve skutečnosti se tvůrcům podařila svěží a energická hra, plná břitkého humoru i peprných hlášek. Tak nějak mimoděk díky tomu zvládneme i situace, které mají k humoru daleko, o to víc však o nich budeme následně přemýšlet. Bravurní Dana Syslová dokázala přepečlivě vystihnout podstatu osobnosti této ´kosmetické královny´, její projev jakoby ani nebyl hraný, prostě byl a byl famózní..

Jakub Kroulík je známým hypnotizérem, který o hypnóze napsal knihu a zároveň představuje své umění po celé naší republice. Nyní se svojí interaktivní přednáškou zavítal i do Jablonce a tak jsme v místním divadle měli možnost si bezmála stominutový program vychutnat. Jelikož já osobně nejsem v tomto oboru žádným znalcem, mohu vám nabídnout pohled laika, který nic podobného nikdy nezažil.

Báječná parta báječných lidí se sešla již podevatenácté v Městském divadle Jablonec. V rámci projektu ´Společně nejen na jevišti´, který sdružuje a sbližuje lidi bez ohledu na handicap ožil kulturní stánek pěveckými, tanečními a celkově hudebními vystoupeními. Těch, kteří vzali svůj život za správný konec a umí si ho užít. A věřte, že na úsměv ve tváři a štěstí v duši nemá handicap vliv. A tak se tančilo, zpívalo, znakovalo i muzicírovalo ostošest a v zaplněném divadle se tleskalo, smálo a radovalo měrou vrchovatou. Jestli se dá totiž jmenovat to, co osazenstvo spojovalo, tak je to srdce. Velké a vroucí. A to jak na jevišti, tak i v hledišti.

Téma zhruba stominutové hry je všem zásadní, nelehké a pro mnohé těžko vstřebatelné. Týká se života i smrti a okamžiků, které dokáží změnit život i jeho vnímání. Já osobně jsem byla zdravotně několikrát ´na hraně´ a možná proto jsem dokázala vnímat, že příběh není bezútěšný, ale právě naopak. Je o životě, který se musí žít, dokud to jde. A když žijete, je vždy důvod ke smíchu. Liška bez zaváhání vybalancoval přechody z ´italské domácnosti´ k tichému a přemýšlivému způsobu uvažování spokojeného rybáře. Tóny jeho hlasu nabídly širokou škálu poloh a emoce doslova prýštily všemi směry. Velice úsporná scéna úplně postačila a jsem přesvědčená, že Pstruzi jsou hrou, kterou si užije i nevidomý, a to právě díky famóznímu výkonu protagonistů.

Musica Florea patří dlouhodobě k nejrespektovanějším interpretům tzv. ´staré hudby´ a významným způsobem se zasadila o renesanci zájmu o dílo českého hudebního velikána a barokního mistra Jana Dismase Zelenky. V poslední době se však orientuje na novodobější autory, přičemž respektuje zásady historicky doporučené interpretace.

Nehřešte slovem, neberte si věci osobně, nevytvářejte si domněnky a dělejte vše, jak nejlépe dovedete. Čtyři dohody Jaroslava Duška opět do posledního místečka vyprodaly Městské divadlo v Jablonci. Velmi poutavé a obohacující Duškovo pojetí moudrosti starých Toltéků patří již mezi stálice, těšící se obrovskému zájmu publika napříč republikou i generacemi. Jak sám Dušek říká, původně si myslel, že to bude kus pro pár podivínů, jenže jich za těch zhruba devatenáct let stále přibývá. Navíc se stávají, v této nelehké době, tato moudra ještě aktuálnějšími, než dřive.

Porota si užila přehlídku stejně jako vy a s uvedenými choreografiemi byla spokojena vzhledem ke kvalitě provedení i tvorbou jako takovou. Hodnocení naleznete v článku.