Jakub Kroulík je známým hypnotizérem, který o hypnóze napsal knihu a zároveň představuje své umění po celé naší republice. Nyní se svojí interaktivní přednáškou zavítal i do Jablonce a tak jsme v místním divadle měli možnost si bezmála stominutový program vychutnat. Jelikož já osobně nejsem v tomto oboru žádným znalcem, mohu vám nabídnout pohled laika, který nic podobného nikdy nezažil.

Báječná parta báječných lidí se sešla již podevatenácté v Městském divadle Jablonec. V rámci projektu ´Společně nejen na jevišti´, který sdružuje a sbližuje lidi bez ohledu na handicap ožil kulturní stánek pěveckými, tanečními a celkově hudebními vystoupeními. Těch, kteří vzali svůj život za správný konec a umí si ho užít. A věřte, že na úsměv ve tváři a štěstí v duši nemá handicap vliv. A tak se tančilo, zpívalo, znakovalo i muzicírovalo ostošest a v zaplněném divadle se tleskalo, smálo a radovalo měrou vrchovatou. Jestli se dá totiž jmenovat to, co osazenstvo spojovalo, tak je to srdce. Velké a vroucí. A to jak na jevišti, tak i v hledišti.

Téma zhruba stominutové hry je všem zásadní, nelehké a pro mnohé těžko vstřebatelné. Týká se života i smrti a okamžiků, které dokáží změnit život i jeho vnímání. Já osobně jsem byla zdravotně několikrát ´na hraně´ a možná proto jsem dokázala vnímat, že příběh není bezútěšný, ale právě naopak. Je o životě, který se musí žít, dokud to jde. A když žijete, je vždy důvod ke smíchu. Liška bez zaváhání vybalancoval přechody z ´italské domácnosti´ k tichému a přemýšlivému způsobu uvažování spokojeného rybáře. Tóny jeho hlasu nabídly širokou škálu poloh a emoce doslova prýštily všemi směry. Velice úsporná scéna úplně postačila a jsem přesvědčená, že Pstruzi jsou hrou, kterou si užije i nevidomý, a to právě díky famóznímu výkonu protagonistů.

Musica Florea patří dlouhodobě k nejrespektovanějším interpretům tzv. ´staré hudby´ a významným způsobem se zasadila o renesanci zájmu o dílo českého hudebního velikána a barokního mistra Jana Dismase Zelenky. V poslední době se však orientuje na novodobější autory, přičemž respektuje zásady historicky doporučené interpretace.

Nehřešte slovem, neberte si věci osobně, nevytvářejte si domněnky a dělejte vše, jak nejlépe dovedete. Čtyři dohody Jaroslava Duška opět do posledního místečka vyprodaly Městské divadlo v Jablonci. Velmi poutavé a obohacující Duškovo pojetí moudrosti starých Toltéků patří již mezi stálice, těšící se obrovskému zájmu publika napříč republikou i generacemi. Jak sám Dušek říká, původně si myslel, že to bude kus pro pár podivínů, jenže jich za těch zhruba devatenáct let stále přibývá. Navíc se stávají, v této nelehké době, tato moudra ještě aktuálnějšími, než dřive.

Porota si užila přehlídku stejně jako vy a s uvedenými choreografiemi byla spokojena vzhledem ke kvalitě provedení i tvorbou jako takovou. Hodnocení naleznete v článku.

Dolores, Saša, Naira, Gina a Kathrin, respektive svérázné členky nejúspěšnější české travesti show současnosti, rozvlnily (a věřte, že nad použitým Y jsem dlouho přemýšlela) své boky před vyprodaným jabloneckým divadlem. Tak touhle věrou jsem začala psát svoji recenzi z minulého představení tělesa, které si bere za cíl pobavit především dámské publikum. Tenkrát se mi ovšem zdálo, že až taková míra lechtivosti se do našeho krásného kulturního stánku nehodí, a to navzdory tomu, že taneční výkony i vizáž měly ´aktérky´ doslova v malíku. Tentokrát to byla ovšem zcela jiná káva.

Proč se úspěšný advokát (Martin Zounar) probudil nahý v manželské posteli se svým, též nahým, kolegou z práce (Martin Kraus) a proč tomu chce Martina Randová přijít na kloub, nebylo v příběhu úplně podstatné a zvláštní závěr tuto domněnku jen potvrzoval. Co však podstatné bylo, je obsazení. Neuvěřitelný komediální talent, pohybové kreace a ´rozvlněné tělo´ Martina Zounara nutilo k salvám smíchu od začátku až do konce.

O Pavlu Šporclovi je známo, že si své koncerty uvádí rád sám a nejinak tomu bylo i v Jablonci. V úvodu večera představil nezbytné sponzory a velmi milým a vstřícným způsobem poděkoval publiku za přítomnost a popsal program. Pak už se jeho smyčec rozběhl po čtyřech houslových strunách s takovou něžností a naléhavostí jako by jich tam bylo nejmíň desetkrát tolik. Emoce doslova prýštily všemi směry a když došlo na romantické pasáže, zdálo se, že se pod návalem něhy nástroj rozpustí. Výjimečný zážitek to byl. Tak výjimečný, že během večera publikum nekašlalo ani nesmrkalo, podzimu navzdory. A v závěru aplaudovali vestoje s takovou vervou, že jsem to u klasické hudby ještě nezažila. " Já jsem věděl," řekl virtuóz v závěru a přidal jako bonbonek - Poem Zdeňka Fibicha. A my v hledišti jsme taky věděli. Věděli jsme, že jsme zažili výjimečný večer, který pomohl vyplout na povrch emocím, které jsme v poslední nelehké době, trochu zanedbávali.

Doku - fikční drama. Do této škatulky zařadili tvůrci ojedinělý divadelní počin o životě zpěvačky Věry Špinarové. Jak říká scénárista a režisér v jedné osobě Tomáš Dianiška, jde o příběh oslavující drzý big beat a Věru samotnou, jelikož právě ona svoji tvorbou vzdorovala všem stereotypům. Velice intimní portrét a epický příběh o nezávislosti, intrikách, odvaze i lásce do Městského divadla Jablonec nad Nisou přivezlo Divadlo Petra Bezruče Ostrava a přestože stopáž Špinarky čítala neuvěřitelných 170 min, diváků přilákala tolik, že zaplnili kulturní stánek až po střechu. Již o přestávce však bylo jasně čitelné, jak je čas relativní. Půldruhé hodiny uteklo jako voda a kulturymilovní diváci pěli o pauze samé ódy a nešetřili superlativy především na adresu herečky Markéty Matulové v hlavní roli Věry. Není divu, že Markéta získala za postavu Věry Špinarové Cenu za ženský herecký výkon roku 2021 a současně obdržela cenu Talent roku 2021. Inscenace samotná pak získala Cenu divadelní kritiky 2021 v kategorii ´Poprvé uvedená česká hra roku 2021´.