Že světoznámý operní pěvec Štefan Margita dosáhl ve svém oboru na post nejvyšší, je známo již mnoho let. Zaslouženě se tak těší obrovské přízni široké veřejnosti. Tentokrát ovšem populární tenor přijel do Městského divadla Jablonec s koncertním programem, složeným ze samých šansonů. Konkrétně se jedná o tucet písní autora Michala Kindla, jenž zpěváka doprovodil na klavír a střihl si s ním i několik duetů. Svým uměním zaujala i nadějná mladá a krásná cellistka Iris Moris, jenž hudebníky na pódiu doplnila.

"Jsou to takové diamanty. Krásné, ale je ješte potřeba je trochu obrousit," uvedl sólista opery Národního divadla v Praze Luděk Vele, když popisoval dva protagonisty večera mladých pěvců v Městském divadle Jablonec. Těmi byli sopranistka Šárka Neprašová a David Malát (bass). Oba v průběhu koncertu odzpívali na dvanáct známých árií jak z české, tak i světové operní scény. Klavírního doprovodu se chopil Augustin Kužela a průvodní slovo patřilo jako obvykle, Radmile Hrdinové. Ta nám s grácií a znalostmi sobě vlastními prozradila o každé árii nějakou pikantnost či zajímavost, která není běžně známá a velice dobře popsala její zařazení v konkrétním díle.

Třepotání dlaní na zdvižených pažích, k tomu ohlušující potlesk a krásná atmosféra. Takové byly hlavní atributy kouzelného sobotního podvečera v Městském divadle v Jablonci. Již poosmnácté se zde totiž sešli umělci z mnoha oblastí. Zpěváci, tanečníci, muzikanti a dokonce i vypracovaná fitness kulturistka, a to bez ohledu na věk a zdravotní stav. Projekt s názvem ´Společně nejen na jevišti´ totiž spojuje především lidi s velkým srdcem a chutí do života. A je úplně jedno, zda mají handicap, nebo ne. Radost, životní elán a umění je pro ně tolik přínosným kořením života, že je žene kupředu jako raketa. A všichni protagonisté nám to naše žití okořenili tak, že by si bez výjimky zasloužili ´Řád myšího kožíšku´ či jinou pohádkovou cenu.

Po třetím přeložení koncertu populární kapely Kryštof se diváci v Městském divadle Jablonec dočkali. V předvečer svátku sv. Martina. A od počátku večera bylo jasné, že se o koncertu s názvem ´Kryštov - Jenom písničky Divadelní tour´ bude mluvit ještě dlouho. Program začal netypicky ve dvacet hodin. " Všem se omlouvám, je to kvůli mně," vysvětlil hned v úvodu Richard Krajčo. Důvod byl prostý. Richard totiž byl na premiéře očekávaného vánočního příběhu ´Přání Ježíškovi´. Na obou místech, tedy v Praze i Jablonci, byla jeho účast samozřejmostí, tudíž bylo velkým štěstím, že se to takto popařilo skloubit. Ostatně, v hledišti se našla parta dam, jenž obě akce absolvovala rovněž.

Troufám si říci, že děj této anglické komedie, spolu s bravurními hereckými výkony, pobaví každého, snad kromě samotného Johna Browna. Doslova bláznivý příběh herecké výkony povýšily o řád výše, zajímavě řešená, půlená scéna umožňovala dublování tradičních reakcí matek v období dospívání jejich dětí a zároveň dokonale odrážela pohled do dvojího života hlavního hrdiny. A ať chcete, nebo ne, dvouhodinovou hrou se zkrátka hlasitě prochechtáte zcela jistě. "Já se vám omlouvám, že se směji tak nahlas. Ale já si prostě nemůžu pomoct," polohlasně se omlouvala starší paní, sedící vedle mě a přitom si kapesníčkem otírala usmáté oči. "Vždyť tu řvou smíchy všichni. Divné by naopak bylo, kdybyste se nesmála," reagoval pohotově pán před námi. A měl pravdu. Široko daleko neseděl nikdo, kdo by neměl pusu od ucha k uchu, což v závěru všichni svorně potvrdili ohlušujícím potleskem. A ve foyer a před divadlem bylo slyšet poznámky ve stylu: "To byla pecka. Ohromně jsem se bavila. Já jsem tak rád, že jsem s tebou do toho divadla šel " A tak to má být. Děkujeme.

Nestárnoucí příběh kamarádů, kteří jednoho z nich přimějí k převleku za ženu, konkrétně movitou tetu Donu Luciu d´ Alvadorez z Brazílie pravlasti opic, nabízí nepřeberné množství humorných situací, v jejichž důsledku vás bude od smíchu bolet břicho. Útulná scéna a na ní ti, které divadlo baví. To bylo jasné na první pohled. Občas sice zaznělo malé přeřeknutí, ale nasazení, atmosféra i výkony byly doslova na jedničku. Na jevišti excelovali Martin Meloun, Jan Matzke, Vladimír Holub, Milena Mikezová, Kateřina Brožková, Milan Láník, Jakub Sýkora, Eliška Sýkorová, Bára Franzová, ovšem zcela jedinečnou se stala samozřejmě ona. Teta. Charleyova teta alias Hynek Matzke. Řeknu vám, ten chlap musí mít geny minimálně ´fifty fifty´. Jeho gesta, grimasy, špulení rtů i komediálnost z již tak roztomilé komedie udělaly ´řachandu´ par excellence. Smíchy jsme přímo řvali až nám na roušky stékaly slzy. Ano, jednalo se o ochotnický spolek, ale zábava to byla bezbřehá a tomu odpovídalo i chechtající se zaplněné divadlo. Je nabíledni, že jsme tleskali, až jsme si ruce mohli utrhnout a je jasné, že až někde uvidíme, že hraje Jizeran, rozhodně přijdeme zase. Bravo.

Městské divadlo v Jablonci sice bylo zaplněno jen zpola, ovšem oproti jiným dnům sedělo v hledišti i mnoho dětí. " Vzal jsem osmiletou vnučku, protože mi přišlo, že Sofoklovo dílo zapasované do dnešní doby lépe vstřebá. Jsem ovšem trochu v rozpacích, zřejmě jsem si špatně vyložil charakteristiku inscenace. Každopádně se nedivím, že z toho vnučka moc neměla, je to na ní brzy," uvedl Miloslav z Jablonce. Podobné hlasy zaznívali i z publika kolem mě. V podstatě jsme viděli skvěle zpracovanou Antigonu v klasické podobě, ovšem v novodobých outfitech všech postav a jediným opravdovým ´výkřikem současnosti´ se zdála být rocková píseň uck You, Daddy, která, krom uvedeného, neobsahovala žádná další slova. Rozhodně nezpochybňuji umělecký záměr a je evidentní, že tato fráze přesně pasovala do děje, ale ostrý střih publiku zjevně tentokrát příliš nesedl. Vše zachránil emotivní závěr, opět v duchu klasiky. Doteď vlastně přemýšlím, jak ústecké provedení zpracovat. Herecké výkony skvělé, výborná byla hudba Jiřího Hájka, skvělá byla i videoprojekce, jen já mám z té ´modernizace´ stejně jako diváci, rozporuplné pocity. ( ims)

Příběh Nikoly Šuhaje loupežníka, inspirovaný románem Ivana Obrachta, se dočkal muzikálového zpracování v brněnském Divadle Na provázku již v sedmdesátých letech minulého století. Nebylo však příliš známé, že text k němu napsal kulturnímu stánku tenkrát, režimu nepohodlný, Milan Uhde a jelikož by tehdy jeho jméno dílu uškodilo, byl jako autor uveden režisér první inscenace Zdeněk Pospíšil. Ač se v Brně původně domnívali, že se dílo na jejich prknech dlouho neohřeje, již o osm let později byl podle této divadelní předlohy natočen stejnojmenný film v režii Vladimíra Síse. Od té doby se dočkali zbojník Nikola, jeho manželka Eržika, Mageri, četníci a jiní lapkové mnoha dalších zpracování a díky obrovskému zájmu divadel po celé republice získali nesmrtelnost.

Ženy nikdy neprdí, maximálně si občas ´udfouknou´. Vlastně, ony nejenže neprdí, ale ani nekrkají a nechrápu. Jsou to taková něžná stvoření, jenž muže občas ´zaprudí´, ale dělají to jen proto, aby přetlakem nepraskly. Jsou to sběračky, jenž sbírají zážitky, emoce, oděvy, bytové doplňky, lodičky a čokoládu. A muži lovci, kteří okamžitě střílí a nestíhají uvažovat v širším kontextu, jelikož je řídí pudy, pro to nemají zpravidla pochopení.

Bergman je znám tím, že má své postavy rád, přesto je nechává trpět a hledat vyústění, navíc jim často vkládá o úst různé aforismy a moudra. A přesně tuhle cestu dokázala dvojice protagonistů dovést do velmi uvěřitelného a přirozeného rozměru. Není bez zajímavosti, že ačkoli hra zachycuje vývoj jednoho manželství od zamilovanosti k rozvodu a následovnému opětovnému sbližování, jablonecké publikum v průběhu večera spontánně tleskalo právě epizodě, popisující zevšednění a stereotyp letitého manželství.