Troufám si říci, že děj této anglické komedie, spolu s bravurními hereckými výkony, pobaví každého, snad kromě samotného Johna Browna. Doslova bláznivý příběh herecké výkony povýšily o řád výše, zajímavě řešená, půlená scéna umožňovala dublování tradičních reakcí matek v období dospívání jejich dětí a zároveň dokonale odrážela pohled do dvojího života hlavního hrdiny. A ať chcete, nebo ne, dvouhodinovou hrou se zkrátka hlasitě prochechtáte zcela jistě. "Já se vám omlouvám, že se směji tak nahlas. Ale já si prostě nemůžu pomoct," polohlasně se omlouvala starší paní, sedící vedle mě a přitom si kapesníčkem otírala usmáté oči. "Vždyť tu řvou smíchy všichni. Divné by naopak bylo, kdybyste se nesmála," reagoval pohotově pán před námi. A měl pravdu. Široko daleko neseděl nikdo, kdo by neměl pusu od ucha k uchu, což v závěru všichni svorně potvrdili ohlušujícím potleskem. A ve foyer a před divadlem bylo slyšet poznámky ve stylu: "To byla pecka. Ohromně jsem se bavila. Já jsem tak rád, že jsem s tebou do toho divadla šel " A tak to má být. Děkujeme.

Nestárnoucí příběh kamarádů, kteří jednoho z nich přimějí k převleku za ženu, konkrétně movitou tetu Donu Luciu d´ Alvadorez z Brazílie pravlasti opic, nabízí nepřeberné množství humorných situací, v jejichž důsledku vás bude od smíchu bolet břicho. Útulná scéna a na ní ti, které divadlo baví. To bylo jasné na první pohled. Občas sice zaznělo malé přeřeknutí, ale nasazení, atmosféra i výkony byly doslova na jedničku. Na jevišti excelovali Martin Meloun, Jan Matzke, Vladimír Holub, Milena Mikezová, Kateřina Brožková, Milan Láník, Jakub Sýkora, Eliška Sýkorová, Bára Franzová, ovšem zcela jedinečnou se stala samozřejmě ona. Teta. Charleyova teta alias Hynek Matzke. Řeknu vám, ten chlap musí mít geny minimálně ´fifty fifty´. Jeho gesta, grimasy, špulení rtů i komediálnost z již tak roztomilé komedie udělaly ´řachandu´ par excellence. Smíchy jsme přímo řvali až nám na roušky stékaly slzy. Ano, jednalo se o ochotnický spolek, ale zábava to byla bezbřehá a tomu odpovídalo i chechtající se zaplněné divadlo. Je nabíledni, že jsme tleskali, až jsme si ruce mohli utrhnout a je jasné, že až někde uvidíme, že hraje Jizeran, rozhodně přijdeme zase. Bravo.

Městské divadlo v Jablonci sice bylo zaplněno jen zpola, ovšem oproti jiným dnům sedělo v hledišti i mnoho dětí. " Vzal jsem osmiletou vnučku, protože mi přišlo, že Sofoklovo dílo zapasované do dnešní doby lépe vstřebá. Jsem ovšem trochu v rozpacích, zřejmě jsem si špatně vyložil charakteristiku inscenace. Každopádně se nedivím, že z toho vnučka moc neměla, je to na ní brzy," uvedl Miloslav z Jablonce. Podobné hlasy zaznívali i z publika kolem mě. V podstatě jsme viděli skvěle zpracovanou Antigonu v klasické podobě, ovšem v novodobých outfitech všech postav a jediným opravdovým ´výkřikem současnosti´ se zdála být rocková píseň uck You, Daddy, která, krom uvedeného, neobsahovala žádná další slova. Rozhodně nezpochybňuji umělecký záměr a je evidentní, že tato fráze přesně pasovala do děje, ale ostrý střih publiku zjevně tentokrát příliš nesedl. Vše zachránil emotivní závěr, opět v duchu klasiky. Doteď vlastně přemýšlím, jak ústecké provedení zpracovat. Herecké výkony skvělé, výborná byla hudba Jiřího Hájka, skvělá byla i videoprojekce, jen já mám z té ´modernizace´ stejně jako diváci, rozporuplné pocity. ( ims)

Příběh Nikoly Šuhaje loupežníka, inspirovaný románem Ivana Obrachta, se dočkal muzikálového zpracování v brněnském Divadle Na provázku již v sedmdesátých letech minulého století. Nebylo však příliš známé, že text k němu napsal kulturnímu stánku tenkrát, režimu nepohodlný, Milan Uhde a jelikož by tehdy jeho jméno dílu uškodilo, byl jako autor uveden režisér první inscenace Zdeněk Pospíšil. Ač se v Brně původně domnívali, že se dílo na jejich prknech dlouho neohřeje, již o osm let později byl podle této divadelní předlohy natočen stejnojmenný film v režii Vladimíra Síse. Od té doby se dočkali zbojník Nikola, jeho manželka Eržika, Mageri, četníci a jiní lapkové mnoha dalších zpracování a díky obrovskému zájmu divadel po celé republice získali nesmrtelnost.

Ženy nikdy neprdí, maximálně si občas ´udfouknou´. Vlastně, ony nejenže neprdí, ale ani nekrkají a nechrápu. Jsou to taková něžná stvoření, jenž muže občas ´zaprudí´, ale dělají to jen proto, aby přetlakem nepraskly. Jsou to sběračky, jenž sbírají zážitky, emoce, oděvy, bytové doplňky, lodičky a čokoládu. A muži lovci, kteří okamžitě střílí a nestíhají uvažovat v širším kontextu, jelikož je řídí pudy, pro to nemají zpravidla pochopení.

Bergman je znám tím, že má své postavy rád, přesto je nechává trpět a hledat vyústění, navíc jim často vkládá o úst různé aforismy a moudra. A přesně tuhle cestu dokázala dvojice protagonistů dovést do velmi uvěřitelného a přirozeného rozměru. Není bez zajímavosti, že ačkoli hra zachycuje vývoj jednoho manželství od zamilovanosti k rozvodu a následovnému opětovnému sbližování, jablonecké publikum v průběhu večera spontánně tleskalo právě epizodě, popisující zevšednění a stereotyp letitého manželství.

Stand - up comedy, tedy umělecká forma komedie, při níž stand up komik vystupuje před publikem vestoje a mluví přímo na něj, je žánrem, který se dlouhodobě těší velké popularitě především za oceánem. V posledních letech se však dostává do popředí zájmu diváků i u nás a tak podobná vystoupení vídáme čím dál častěji v klubech, v televizi a teď jsme tuhle příležitost dostali i v Městském divadle Jablonec. Pozvání k nám přijala dvojice komiků, známá z televizní obrazovky, konkrétně z pořadu Comedy Club, Tigran Hovakimyan a Jiří Jakima. Ve zhruba stopadesátiminutovém vyprávění s názvem ´Muži o ženách´ slyšelo rozesmáté divadlo vtípky na hraně, či jak nazvat jejich peprný humor, který si nebere servítky a dělá si legraci ´prostě ze všeho´.

…

Když mají narozeniny hned čtyři tety naráz, udělají si fajn mejdan. Ale když slaví narozeniny 4TET, jde o zábavu mnohem větší a plnou té nejlepší muziky, jakou si jen můžeme představit.

V sále dámy povětšinou v černých společenských šatech, pánové v oblecích s bílou košilí, přesně tak, jak to na koncertech klasické hudby bývá. Jenže i skupina H (hudba) má svá překvapení a bonbónky. Třešinkou v čokoládě pak je v této skupině bezesporu uznávaný hobojista Vilém Veverka. Vlétl na pódium jako Harry Šoumen, ve svém oblíbeném červeném sáčku a botách, které házely větší odlesky, než blesk fotoaparátu. Rázem ho bylo všude plno.