Swing nylonového věku, takový byl podtitul programu, s nímž přijel do Městského divadla Jablonec Ondřej Havelka a ´JEHO MELODY MAKERS´. Famózní večer s překrásnými písněmi poválečného období, pojmenovaného vzletně Nylonový věk, se nesl ve znamení prvotřídní muziky, specifického a lehce ironického Havelkova humoru i tanečních čísel, které dávaly zapomenout na Havelkův skutečný věk. Zpěvák, herec, režisér, tanečník a muzikant, jemuž bude v letošním roce šestašedesát let, opravdu vypadá, jako by snídal elixír mládí a jeho elán, entusiasmus a zároveň neuvěřitelně milá vstřícnost z něho dělají osobnost, která nemá v českém showbyznyse obdoby.

Ples zamilovaných, tak zněl podtitul letošního Reprezentačního plesu Městského divadla Jablonec nad Nisou, v pořadí již XIV.. Ten se snad ani nemohl konat jindy, než na Valentýna. 14. únor je svátkem zamilovaných a tak se v Jablonci sešli ti, kteří milují kulturu, divadlo, tanec, společenské klábosení, dobré jídlo a pití a k tomu všemu i svého partnera/rku. A o tom, že honosnou společenskou akci v jabloneckém kulturním stánku zorganizovat umí, o tom už si cvrlikají i vrabci na střeše. A tak na přítomné čekal červený koberec, překrásně vyšňořený secesní stánek, welcome drink, profi focení pro každý pár a především pohodová hudba k tanci i poslechu spolu s bohatým kulturním programem.

Kdo by je neznal. Mladí, staří, muži, ženy, všichni si tu a tam zanotují některou z pecek nestárnoucí rockové kapely Olympic, která na naší hudební scéně působí již neuvěřitelných sedmapadesát let. A právě tato legenda přijela do Jablonce ukázat, jak vypadá nehynoucí energie a proklatě dobrá muzika. Petr Janda hned v úvodu prozradil, že má na Jablonec mnoho vzpomínek, kdysi jezdil do hotelu Corso a rád by nám to vyprávěl. Bohužel prý nejde o historky publikovatelné před našlapaným kulturním stánkem, ale maximálně před hrstkou nejbližších kamarádů.

Obsazení Hany Seidlové v roli Piaf a Renaty Drössler coby Dietrich se ukázalo jako nadmíru zdařilé. Především Hana Seidlová si zaslouží velikou poklonu za procítění a doslova živočišné nasazení, které v sobě Edith Piaf měla a které dokázala zpívající herečka napodobit velice věrně. O něco nevděčnější roli ztvárnila Renata Drössler, jejíž postava Marlene Dietrich měla oproti ´Piafce´ trochu ´upozaděnou´ úlohu na to, že se jednalo bezpochyby o první velkou německou hvězdu, která se dokázala prosadit v Holywoodu, která měla mnoho slavných milenců a byla známá nejen svým zpěvem, ale také uhrančivým pohledem. Drössler se však dokázala i s příkřejší a méně emotivní polohou popasovat a v roli Marlene byla skvostná.

Zcela vyprodané divadlo tak mělo možnost zhlédnout představení prošpikované brilantními dialogy, vtipnými metaforami a především výkony obou protagonistů.. U Jiřího Langmajera se skvělé herectví dalo předpokládat, ale Adéla Gondíková, veřejnosti známá především ve dvojici se svým bratrem, svým výkonem příjemně šokovala. Její nasazení, smysl pro ironii i živelnost, dodaly veselohře ty správné grády a nedalo se nevšimnout si vzájemných pohledů dvojice, která na sebe ´prostě slyší´.

Kdo by neznal Stroupežnického nesmrtelné dílo Naši furianti. A právě tuto klasiku klasik si vzalo na paškál Klicperovo divadlo Hradec Králové. Režie Petra Štindla připravila divákům pozoruhodný koktejl klasiky a moderny, který publikum rozdělil již v prvních minutách více než dvouhodinové hry. Zatímco jedna půlka přítomných kroutila nechápavě hlavou, druhá se naopak smála na celé kolo. A na pódiu vedle sebe poskakovaly osoby v elasťákách i dobovém oděvu. Zněly známé repliky a vedle toho zpěv Heleny Vondráčkové, či Karla Gotta, jako archaismy měly zřejmě působit slovesné patvary, ale podstatou toho všeho byli a jsou Furianti. Tedy ti, kteří se objeví na každé návsi, v každé skupině, jsme to my všichni.

Nejhranější Feydeauho dílo je proslulé legendární dvojrolí, které se s bravurou ujal Filip Blažek. V jeho podání se zaskvěl především ´téměř dokonalý´ pán domu Emanuel Champsboisy, ale ovace si vysloužil i coby poněkud slaboduchý sluha Bouton. Roli paní Champsboisové ztvárnila Jitka Schneiderová a jeden z nejlepších výkonů večera odvedl Roman Štabrňák v roli bratrance Kamila Champsboisyho, nemocného člověka, jehož trápí neschopnost vyslovovat souhlásky. Byl to právě Roman Štabrňák, který vyvolával obrovské salvy smíchu a nestydím se užít přirovnání, že publikum místy smíchy doslova ´řvalo´.

Divadelní kus z dílny Járy Cimrmana. Těmito slovy popsali známou Cimrmanovu hru ´Záskok´ členové Ansámblu Mikoláše Dačického z Heslova na plakátech, oznamující jejich představení v Městském divadle v Jablonci. Na Járovy hry bývá samozřejmě vždy vyprodáno, to je ovšem prezentují ´nemladíci´ z divadla, nesoucího jeho jméno. Že bylo ovšem vyprodáno i tentokrát nás zprvu trochu překvapilo. Již o pauze bylo ovšem ze všech stran ve foyer slyšet, jak nadšení diváci jsou. A druhá půle večera, tvořená samotnou hrou, tomu dala korunu. A to skoro královskou. Notoricky známé věty padaly z protagonistů v tom správném tempu a s přesnou intonací, navíc obohacené o mladistvějšího ducha. Je vlastně trochu paradox, že to známým gagům neubralo na přitažlivosti, ale naopak jim nový vítr osvěžil znělost..

O tom, že je, letos šestadvacetiletá, Julie Svěcená nejenom dcerou slavného houslového virtuosa Jaroslava Svěceného, ale především rovněž talentovanou houslistkou, už ví každý milovník klasické hudby. Jablonecké publikum o tom přijela přesvědčit společně s Ladislavem Horákem (akordeon) a nadšené publikum jim zaslouženě po koncertě vyjádřilo své nadšení standing ovation. A jaké skladby si pro nás mladá houslistka tentokráte přichystala? Z pódia zaznělo Pastorale z pera A. Schnittke, Grave J. Bendy či Sarabanda & Giga z partity č. 2 d - moll pro housle, J. S. Bacha a Čtvero ročních dob A. Piazzolly.

Role dvou hlavních protagonistek jsou autorem psány přímo na tělo Dagmar Peckové a Báře Hrzánové a na výsledku je to znát. Vedle překrásných árií a osobité choreografie vyplula na povrch ještě jedna věc. A tou je živelnost obou dam. Tu bychom ještě předpokládali u Báry Hrzánové, operní pěvkyně Pecková však v sobě rovněž nezapře horkou krev a temperament. A tak se na pódiu zpívalo, tančilo, nešetřilo humorem a nefalšovanou zábavou a radostí a v publiku to zase řičelo smíchem a výkřiky bravo, a to bezmála po celou dobu sedmdesátiminutového představení. To se, díky obrovské vytíženosti dvou hlavních představitelek, hraje pouze výjimečně a možná i proto byli návštěvníci po střechu zaplněného kulturního stánku napjatí, co jim tento netradiční divadelní formát nabídne.