Báječná parta báječných lidí se sešla již posedmnácté v Městském divadle Jablonec. V rámci projektu ´Společně nejen na jevišti,´ který sdružuje a sbližuje lidi bez ohledu na handicap ožil kulturní stánek pěveckými, tanečními a celkově hudebními vystoupeními těch, kteří vzali svůj život za správný konec a umí si ho užít. A věřte, že na úsměv ve tváři a štěstí v duši nemá handicap vliv. A tak se tančilo, zpívalo i muzicírovalo ostošest a v zaplněném divadle se tleskalo, smálo a radovalo měrou vrchovatou. Jestli se dá totiž jmenovat to, co osazenstvo spojovalo, tak je to srdce. Velké a vroucí. A to jak na jevišti, tak i v hledišti. Svým dílem dozajista přispěli i Radka Kulichová, Markéta Kunášová, Daniela Cincibus Vacková (členové brněnského Hands Dance) a Michal Brhel, kteří famózním způsobem přenášeli celý večer do světa ticha, tedy neslyšícím. Jejich neuvěřitelné nasazení, um i soustředěnost a pohybové nadání jsou až neskutečné. A i díky nim teď budeme umět tleskat třepotajícíma se rukama, tak jako se to opět povedlo v divadle. A když zazněla poslední píseň Bohemia Voice (a Karla Gotta, samozř.) a všichni účinkující drželi na pódiu zapálenou svíčku, bylo úplně jedno, kdo ve svém životě musel nahradit sluch, zrak, či nohy. Jedno mají účinkující společné. Oni totiž umí žít. A tou opravdovou chutí do života nás tam všechny nakazili. Děkujeme. (

"Máte tady krásné divadlo. My jsme teda z Liberce, ale možná, že časem budeme z Jablonce. A víte co? Za měsíc budeme hrát i na Smržovce," usmívali se herci Krátkého a úderného divadla Liberec hned v úvodu lehce undergroundového představení s názvem ´...A viděl Bůh, že to nebylo dobré´. Svérázné pojetí vývoje společnosti a současná, v podstatě ani nikterak nezkarikovaná doba, bavily přítomné od začátku až do konce. A to si troufnu říci, že se publikum řadí do kategorie ´fajnšmekrů´. Přestože se Liberečané, dle mého soudu, budou lépe vyjímat v některém z menších klubů, divadlo jim slušelo. Není tedy divu, že je jejich ambicí naše hlavní město. " Rádi bychom expandovali do Prahy, třeba do Národního divadla, kde bychom mohli působit společně. Jo a taky nesmíme zapomenout na původně rovněž libereckou Ypsilonku, tu bychom přibrali taky. Jen ta zkratka nám Krátkého úderného národního divadla a Ypsilonky dělá problémy. Snad to ještě nějak doladíme," glosovali herci, kteří zatím na plakátu nemají uvedená svá jména. Jednou se však bude zcela jistě jednat o hlavní pilíře naší divadelní scény. Členy jsou Klára a Michal Šváchovi, Gabriela Vodrážková, Lenka Hallerová - Marková - Rettigová, Miroslav Holubec, Martin Kadlec, Jakub Žáček, Marek Ottl a Marcela Ottlová.

"Už nemám strach, jsem totiž mezi svými," zpíval emotivním hlasem šestasedmdesátiletý zpěvák a i publikum se tak opravdu cítilo. Jako bychom tam všichni byli mezi svými. Vašek střídal nové písně se starými hitovkami, ke každé něco řekl a hlavně - nikdy nezapomněl zmínit svého bráchu Honzu. Atmosféra byla tak pozitivně emotivní, že ji jen stěží mohu k něčemu přirovnat. Lidé si broukali notoricky známé texty, tleskali, dupali a usmívali se A sám hlavní protagonista večera předvedl, že jeho kondice je nezdolná a tak zvedal a obracel mikrofon i se stojanem, neopomněl si podat pravici s mnoha diváky v předních řadách a některé dámy se dokonce dočkaly i polibku. Netřeba tu rozepisovat jednotlivé písně, jelikož je známe všichni, ale když se zaměříme na konkrétní jejich úryvky, dostáváme další rozměr koncertu. A tak třeba takové - " Zpívám, už zase zpívám," obecenstvo roztleskalo a dámy otíraly slzičky dojetí.

Jelikož jsem Martina Trnavského v roli jediného protagonisty večera dosud nezažila, šla jsem do divadla především se zvědavostí a očekáváním. A výsledkem jsem nadšena. Trnavského schopnost utáhnout celé představení bez hluchých míst a s náležitým nasazením, smyslem pro gradaci příběhu i vyjádřením hořkosladkých momentů se ukázaly v nejlepším světle a troufnu si říct, že je podobný žánr pro Trnavského jako stvořený.

Děj notoricky známého příběhu netřeba popisovat. Boleslavští vsadili na vypiplanou, dokonale funkční a zároveň minimalistickou scénu Michala Syrového, skvělou choreografii Svatavy Hanzl Milkové a samozřejmě na prvotřídní obsazení, jemuž vévodí famózní Lukáš Jurek v hlavní roli mlékaře Tovjeho, jeho ženou Goldou je, rovněž skvělá Eva Reiterová a z pěti protagonistek, dokonale převtělených do rolí dcer, je nutné vypíchnout především Alenu Hladkou coby Hodl a Malvínu Pachlovou alias Cajtl. Kdybychom ovšem měli podrobně popisovat všechny skvělé výkony, byli bychom tu ještě dlouho a protože divadlo dělá divadlem především atmosféra, doporučuji si ´boleslavského šumaře´ vychutnat na vlastní kůži. Dechberoucí představení by si neměl nechat uniknout žádný z divadelních fajnšmekrů.

Divadelní zpracování úspěšné lehké komedie na závažná témata ´Vím, že víš, že vím´ přivezla do Městského divadla v Jablonci Agentura Harlekýn Praha v režii Vladimíra Strniska. Obsazení, kterému vévodila dvojice Simona Stašová a Michal Dlouhý, dávalo tušit, že se přeplněné divadlo má opravdu na co těšit. Scéna byla chytře propracovaná a i s rádoby nedostatečně upevněnou klikou, která zůstala v ruce Michalu Dlouhému. Tomuto předpřipravenému faux pas se diváci prosmáli celou první půli. A smáli se v podstatě celé představení, přestože dějová linka skýtala mnohé zásadní trable leckterého manželství. Chytře promyšlené dialogy, doplněné expresívním herectvím Simony Stašové (které to mimochodem velmi slušelo) a absolutním nasazením Michala Dlouhého, vytvářely na pódiu atmosféru ´pravé Itálie´, jejíž emocionalitu velmi příjemným a přirozeným projevem tlumila Andrea Daňková v roli dcery obou protagonistů.

Když usedl ke klavíru, všechny klávesy pohladil. A jako pohlazení byla i hudba, která se z pódia linula díky mistrovství teprve šestnáctiletého nadějného klavíristy Jana Čmejly, který se jabloneckému publiku představil koncertem v Městském divadle a to společně s, o třináct let starším, Karlem Vrtiškou.

Vztahový propletenec na entou, tak by se dala nazvat veselohra Marca Camolettiho "A do pyžam", s níž do Městského divadla v Jablonci přijeli pražští ochotníci, členové Divadla Bez Debat. Francouzská bulvární fraška s typickými prvky si neklade jiný cíl, než pobavit obecenstvo. Autorův smysl pro vtip je dokonalý, slovní hříčky dotažené do puntíku a navzdory extrémní zamotanosti příběhu neztratí divák nit a královsky se baví, přičemž nechybí ani příjemný happy end. Ochotníci předvedli výkony hodné profesionálů a scéna, jíž vévodily parohy statného jelena, atmosféru přesně dokreslovala. Není tedy divu, že se divadlo otřásalo smíchem a závěrečný potlesk nebral konce.

S využitím původní Hervého myšlenky dvojího života řady postav bez ohledu na pohlaví si v Ypsilonce poradili vskutku nonšalantně. Choreografie Jana Ondera neměla chybu a rovněž taneční i hudební výkony protagonistů si zasloužily poklonu. Šťastnou volbou se ukázalo obsazení. Bezbřehá zábava se u Ypsilonky tak nějak očekává a popisovat ji je téměř nemožné. Tady je bonusem i skvělá hudba a taneční výkony herců. Kdo se však chtěl v postavách zorientovat, měl co dělat. Kdo je kdo už v závěru podstatě nevěděl nikdo, ale všichni se u toho královsky bavili.

Petr Štěpánek, Zlata Adamovská, Lucie Štěpánková a Vilém Udatný rozehráli na prknech Městského divadla v Jablonci milostný příběh. Byl to milostný příběh spletitý, pojednávající o mnoha podobách lásky a přesto plný vtipu a dobré nálady. Přestože je hra Bernarda Sladea ´Vzpomínky zůstanou´ na první dojem zábavná, jde v podstatě o velmi dojemný příběh, který nemá vítěze ani poražené a o kterém můžeme ještě dlouho přemýšlet. Režie Viktora Polesného nabídla sympatický pohled na čtyři odlišné bytosti, s nimiž zatřese láska tak, že si to budou pamatovat do posledního dne... Rovněž obsazení se ukázalo jako velmi šťastné. Skuteční životní partneři Zlata Adamovská a Petr Štěpánek na sebe samozřejmě ´slyší´ i na jevišti a Lucie Štěpánková s Vilémem Udatným za nimi nikterak nezaostávali. Něžné a nostalgické momenty pozvedá jedinečná hudba, na níž se nezapomenutelně podepsala ruka Petra Maláska a která s atmosférou příběhu tvoří dokonalou symbiózu.