Goldflamovi se bezpochyby podařilo odhalit podstatu ženské osobnosti, skvěle popsal jejich vzájemné nesváry i pomoc, a to i přes rozdílnost generací a prolínání soukromých trablů do pracovní roviny. Podstatu ženských charakterů vylíčil s humorem jemu vlastním a tak není divu, že se zaplněné Městské divadlo v Jablonci otřásalo hlasitým smíchem od začátku do konce. Přesto ve hře nechybí dojemné pasáže a hloubka. Díky humoru se přes ně však dokáží povznést nejen protagonistky, ale potažmo i dámy v hledišti. Protože, jestli je ´Dámská šatna´ něčím výjimečná, tak rozhodně silou, kterou dokáže divákům vštípit vědomí, že ať je to teď jakkoli, stejně brzo bude dobře.

Kateřina Pavlíková po boku kolegyň Magdaleny Prostové (altsaxofon), Magdaleny Křepelové (tenorsaxofon) a kolegy Stanislava Tishlera ( barytonsaxofon) nejenže stručně popsala každý tanec, ale nezapomněla ani na zajímavosti z hudebního světa a tak se návštěvníci originálního koncertu (všechny akladby zazněly v úpravě Kateřiny Pavlíkové) dozvěděli mimo jiné i to, že polka je zhruba o deset let starší, než saxofon. A že to téměř vrstevníkům spolu klape, ocenilo publikum ohlušujícím potleskem, díky němuž si vysloužili i báječný přídavek v podobě písně z dílny Suchého a Šlitra Je nebezpečné dotýkat se hvězd, která přesně odrážela radostnou náladu, kterou si návštěvníci koncertu SaxWork Quartetu domů odnášeli.

Hlavními hrdiny i Hrdiny, jsou tři váleční veteráni, Gustav - Petr Kostka, René - Jaroslav Satoranský a Fernand - Miroslav Vladyka, kteří se setkávají v domově pro vysloužilé vojáky. Sedávají na terase a navzájem se ´štengrují´, podporují, ale hlavně společně sní. Činorodý a svérázný Gustav, kterého osmdesátiletý Kostka zvládl s bravurou padesátníka (včetně svižného sledu kliků) se okamžitě chopí momentálního nápadu Fernanda, kterému v mozku uvízla střepina ze šrapnelu a často upadá do mdlob. Ten vymyslí, že vylezou na kopec se vzrostlými topoly, na nějž se z verandy dennodenně dívají. Praktickými věcmi pověří kulhavého Reného, který ovšem jako jediný z trojice pravidelně obchází nejbližší okolí domova pro seniory. Jak se dokáže navzájem podporovat trojice naprosto odlišných osobností v okamžiku, kdy nemají kam utéct, ukazuje dvouhodinová hra s neobyčejně lidskou tváří, přívětivým a zároveň pravdivým humorem, který s sebou nepřináší pachuť prožitého utrpení ani přemrštěné stížnosti na stáří, či zdravotní stav. Zkrátka a dobře jsou Hrdinové oslavou života, báječnou a vlídnou zábavou a neutuchající nadějí nejen pro lidi s dřívějším datem narození, ale hlavně pro společnost jako takovou. A možná, že jsem optimista jako René, a možná je to proto, že jsem se nenarodila 12. února jako Fernand (ale 13. :-) ) a možná to tak opravdu je.

Moderování oblíbené společenské události se letos ujala Marcela Augustová, k tanci a poslechu hrál mladoboleslavský Big band Relax Přemysla Vlasty a zábavu svými vystoupeními vyšperkovali Marina Vyskvorkina, Jan Smigmator, či ´4 tenoři´, jimiž jsou Marián Vojtko, Pavel Vítek, Michal Bragognolo a Jan Kříž. Krom tance a kultury té nejvyšší kvality si ovšem přítomní s chutí zašli ochutnat některou ze specialit vynikajícího teplého i studeného celovečerního rautu, které měla na svědomí Pizzeria Franco. Dalším milým překvapením pro návštěvníky byl voucher na bezplatné profesionální foto ve foyer divadla, a to do společnosti Eventphoto a musíme dodat, že se jejich fotografka nezastavila ani na chvíli, jelikož této možnosti využili všichni beze zbytku.

Krom krásy protagonistek ovšem nesmíme zapomenout ani na krásu scényJána Zavarského, která naprosto přesně evokovala prostředí, v němž se setkává svět mystiky a reality, a přesto neztrácela nic ze své poetičnosti. A když jsme u té krásy, je na místě pochválit i kostýmy, které má ´na svědomí´ Aleš Valášek. Liberečané zkrátka uchopili vrcholné dílo Dvořákova génia očividně za správný konec a tak se pohádkový příběh o tragické lásce lesní žínky a prince ze skutečného světa dočkal v Jablonci ohlušujících ovací. A protože v každé lóži vpravo seděla minimálně jedna malá holčička, nedalo nám to a po skončení tříhodinového programu se dvěma přestávkami, jsme se jich zeptali na dojmy. "Já miluju tuhle hudbu, hraju na klavír a Dvořáka si pouštíme i doma. Dneska sem tu s babičkou a obě jsme hodně tleskaly," usmívala se desetiletá Verunka z Liberce a o dva roky mladší Lucinka z Jablonce prozradila, že: "Bylo to krásný, hezká pohádka i hudba, jen kdyby to nebylo tak smutný. Ale moc se mi to líbilo a příště půjdu určitě znovu." A tak je nasnadě, že má Divadlo F. X. Šaldy Liberec a potažmo i to jablonecké do budoucna o přízeň diváků postaráno.

V příběhu dvou silných osobností, které se nedokáží přestat milovat, se v Městském divadle v Jablonci zaskvěla známá jména. Jiří Langmajer, Táňa Vilhelmová a spolu s nimi syn Veroniky Žilkové Vincent Navrát tvořili sehranou trojici protagonistů příjemné konverzační hry ´Skleněný strop´. Tu v režii Víta Vencla přivezlo do našeho města Divadlo Ungelt. Zaplněný kulturní stánek nejenom roztleskala, ale i donutila přemýšlet nad rozdílnými pohledy na svět a vzájemné toleranci.

Přišli v nažehlených bílých košilích, jen Jiří Pavlica a Alice Holubová zvolili její temný odstín. Možná proto, abychom si, ve zšeřelém Městském divadle v Jablonci, nevšimli, jak ztěžka se Jura Pavlica ke svému mikrofonu dostává. Jakmile ovšem zazněly z pódia první tóny, bylo jasné, že i přes Pavlicovo zranění (jenž si, dle jeho slov, způsobil na hokeji) jsou všichni hudebníci v plné kondici. Koncert, dnes již legendárního seskupení, překračujícího hudební žánry, přesto však založeného na lidové hudbě, nabral na obrátkách hned od první písně.

Blonďatý mladík, který oslavil loni v červnu teprve dvacetiny a který na první pohled působí velmi křehce. Jakmile si ovšem sedne ke klavíru, rázem vyplavou na povrch jeho bezbřehá energie, vášeň, cit a skutečné mistrovství. Matyáš Novák se narodil v roce 1998 v Hradci Králové, kde je v současné době studentem Gymnázia J. K. Tyla, krom toho ovšem studuje věhlasnou klavírní akademii ´Incontri col Maestro´ v italské Imole. Dvacetiletý klavírista patří k nejperspektivnějším pianistům své generace, je hrdým členem PETROF Art Family, vítězem řady mezinárodních soutěží a jeho mimořádné harmonické cítění, široký repertoár a vynikající úhozová technika jsou ohromující, což také předvedl zaplněnému hledišti Městského divadla v Jablonci.

Kdo by neznal největšího z pierotů, smutného muže, který bavil celý svět a sám trpěl bolavou duší a nejlépe mu bylo ve světě ticha. Snad a nebo právě proto, byl Jean Gaspard Deburau ( vlastním jménem Jan Kašpar Debrio) tím nejlepším z nejlepších. V roce 1816 se stal tento rodák z Kolína hvězdou komedií a psali o něm pochvalně všichni přední kritici. Nechyběli mezi nimi ani Honoré de Balzac či Théophile Gautier. Deburau byl ženatý a měl tři děi, dceru Rosinu a dva syny (z jednoho se stal provazochodec a druhý byl hercem a mimem). Zemřel v roce 1846 v Paříži. O životě veleúspěšného umělce s českými kořeny napsal knihu František Kožík a jeho román ´Největší z pierotů´ se stal motivem k seriálu, v němž Jeana Gasparda skvěle ztvárnil Vladimír Javorský.

Když Larry Shue psal ´Cizince´, rozhodně netušil, jak trefně bude popisovat i společnost v dnešní době. S bravurní komedií přijelo do Jablonce Divadlo Na Fidlovačce Praha. V režii Kateřiny Duškové se představili Martin Písařík (alias cizinec Charlie), Zdeněk Maryška, Ludmila Molínová, Lukáš Pečenka, Lukáš Rous a další. Bližší popis uvádí, že jde o dílo se silným humánním posláním a toto tvrzení je zcela na místě.