Luxusní dárek si dnes převzali v Městském divadle v Jablonci místní senioři. U příležitosti jejich mezinárodního dne je čekal hudební program par excelence. V první části odpoledne čekalo k prasknutí napěchované divadlo vystoupení DPS Vrabčáci pod vedením Mgr. Pavla Žura a Vrabčat, za doprovodu Dáši Vajdíkové. Ovace si odnesla i někdejší členka Vrabčáků Ivana Kardosová, která se umístila v padesátce nejlepších zpěváků světa, konající se v Los Angeles a hudební škola Kokos. První půlí se neslo hned několik dojemných momentů. Krom pětice oceněných seniorek, jenž převzali kytice z rukou primátora města Petra Beitla a Pavla Svobody za Liberecký kraj, si získal aplaus malý Vrabčák, který měl zpívat sólo, ovšem na mikrofon nemohl dosáhnout, další moment patřil Pavlu Žurovi, jenž zapěl píseň Mamince a slzy si museli přítomní utírat poté, co Vrabčáci se sbormistrem začali zpívat ´Ta naše písnička česká´. "Bravo," křičel pán vedle mě a tiskl ruku své manželce. "Umí", přidávali se i ti, kteří už v běžném životě musí síly šetřit a atmosféra byla taková, jako bychom byli na rockovém koncertě minimálně skupiny Pink Foyd.

Jablonecké divadlo téměř nestačilo zájmu diváků o nezaměnitelné herectví Simony Stašové, která do našeho města přivezla hru Neila Simona ´Vězeň na Druhé Avenue´. V proslulé americké komedii ji zdatně sekundoval Kamil Halbich a publikum se královsky bavilo. Rádoby komická hra nabízela dva zcela rozdílné pohledy na situace, kdy se vám život nějak vymkne z rukou. Čtrnácté patro, klimatizace je rozbitá, odpadky páchnou, neteče voda, vyhodí vás z práce a ještě vykradou... to aby se z toho jeden zbláznil.

Jedna z nejúspěšnějších situačních komedií všech dob francouzského dramatika Georgese Feydeaua "Brouk v hlavě", zavítala do Městského divadla v Jablonci v nastudování Studia Dva Divadlo Praha a místní kulturní stánek vyprodala do posledního místečka. Nejhranější Feydeauho dílo je proslulé legendární dvojrolí, které se s bravurou ujal Filip Blažek. V jeho podání se zaskvěl především ´téměř dokonalý´ pán domu Emanuel Champsboisy, ale ovace si vysloužil i coby poněkud slaboduchý sluha Bouton. Roli paní Champsboisové ztvárnila Jitka Schneiderová a jeden z nejlepších výkonů večera odvedl Roman Štabrňák v roli bratrance Kamila Champsboisyho, nemocného člověka, jehož trápí neschopnost vyslovovat souhlásky. Byl to právě Roman Štabrňák, který vyvolával obrovské salvy smíchu a nestydím se užít přirovnání, že publikum místy smíchy doslova ´řvalo´.

"Vypněte si vyzvánění telefonů, ale fotit klidně můžete. Jen vás prosím o vypnutí blesku, taťuldu to hrozně oslňuje," zněla první Hurvínkova věta v zaplněném Městském divadle v Jablonci a pak už jsme se ponořili do pohádky. Řeknu vám, i já jsem si připadala jako malé dítě, které prožívalo příběhy dřevěných sympaťáků u televizní obrazovky, gramofonu, rádia, či knihy. Až dnes, poprvé, jsem je zažila na prknech, která znamenají svět. A spolu se mnou i ostatní dospělí se svými dětmi, kteří tentokrát nemuseli své ratolesti nikterak umravňovat, ať dávají pozor. Taťulda s Hurvínkem, Máničkou a chlupatým Žerykem si všechny podmanili už od první minuty.

"Dnes uslyšíte světovou premiéru dvou děl Jana Křtitele Vaňhala, a to přesto, že jedna už byla včera v Praze," usmíval se Pavel Svačinka z Mezinárodní Vaňhalovy společnosti. Celkem, v rámci posledního koncert letošního ročníku festivalu Jablonec - Město plné tónů 2018, zazněla tři díla tohoto znovuobjeveného autora mnoha duchovních děl a na pódiu Městského divadla v Jablonci je představil barokní soubor Musica Florea v čele s Markem Štrynclem. "Vaňhalova hudba je mimo jiné ojedinělá tím, že nepotřebuje dirigenta," uvedl s úsměvem umělecký vedoucí a dirigent souboru Marek Štryncl a svým slovům dostál, když pro tento večer působil v seskupení coby violoncellista.

Dominika Ťuková slaví se svou harfou úspěchy nejen na domácí scéně, ale i za hranicemi. Jako sólistka vystoupila s mnoha známými orchestry, mezi nimiž jsou taková tělesa, jakými je PKF - Prague Philharmonia, Moravská filharmonie Olomouc, či Plzeňská Filharmonie. Pravidelně vystupuje na komorních koncertech spolu s violistkou Kristinou Fialovou a je sóloharfistkou Filharmonie Hradec Králové. S těmito orchestry účinkuje v mnoha koncertních síních po celé Evropě, USA, Japonsku, Ománu i Číně. ( ims)

Do Jablonce přijela Jitka Molavcová se svými šansony a klavírním doprovodem, který skvěle zajistil mladý, nadaný skladatel a klavírista Petr Ožana. Prostory divadla se změnily na komorní poté, co se na jevišti zatáhla opona a účinkující i hosté se sešli vlastně na společném jevišti. A pak to ´začlo´. Sametově zastřený hlas, krásné, plné texty, nádherná hudba a Jitka. Jitka v roli básnířky, zpěvačky, herečky i tanečnice zazpívala o životě. A zazpívala o něm tak, že se mi i přes některé veselé pasáže, leskly oči. Teprve tady jsem poznala tuto neuvěřitelně nadanou ženu jinak, než ji známe z jejího osmačtyřicetiletého působení v divadle Semafor, po boku Jiřího Suchého.

Večer provázely melodie z dílny Petra Iljiče Čajkovského a Wolfganga Amadea Mozarta. Konkrétně zazněly v první půli tóny a árie z Evžena Oněgina a po přestávce přišla na řadu Mozartova Cosi fan Tutte. Nutno říct, že se sólisté i dirigenti zhostili svých úloh na jedničku a na atmosféře večera to bylo znát. Však jde také o nejlepší účastníky zmiňované letní školy , které si vzali na svá bedra šéfdirigent opery DJKT Plzeň Norbert Baxa a přední česká mezzosopranistka a někdejší ředitelka Státní opery v Praze Eva Randová. Ta však díky pracovnímu vytížení do Jablonce tentokrát nedorazila. Dlouhotrvající potlesk slušně zaplněného divadla si vysloužila i Severočeská filharmonie Teplice, jejíž hudebníci se na mezinárodním projektu dlouhodobě podílejí a v Jablonci v této sestavě vystoupili již potřetí, a to v rámci IV. ročníku festivalu Město plné tónů.

Převážně romantické skladby od baroka po modernu dostávají pod jeho rukama naprosto úchvatný rozměr a pianistův prožitek se doslova valí do hlediště, kde ho lačně lapají diváci. Kahánek je silnou vazbou na publikum pověstný. Dokáže hned v prvních okamžicích navázat s přítomnými kontakt a jeho projev je tak vnímán téměř všemi smysly. Kahánkova hudba je cítit ve všech pórech, emoce jsou doslova hmatatelné a troufnu si říct, že takto to vypadá, když umí hudba mluvit. A sám Ivo Kahánek i vizuelně doplňuje melodie, které se z jeho klavíru linou. Chvíli má srdce rozervané, chvíli sálající láskou, a když hraje veselé a svižné tóny, vypadá, že by si rád ´střihl piruetu´.

…