V jeskynního muže alias Cavemana se na osmdesát minut proměnil Jakub Slach a jeho one man show, v režii Patrika Hartla, donutila diváky Městského divadla v Jablonci k nepřetržitému smíchu. Role, kterou si sám pro sebe napsal a na jevišti představuje Rob Becker, sedla Holíkovi, jak se říká, jako p..el na hrnec. Repliky střílel jednu za druhou s naprostým zaujetím a přesvědčením a zatímco sám protagonista si co chvíli utíral pot z čela, diváci si nestačili sušit slzy od smíchu. Caveman (název přeložený z originálu zní Obhajoba jeskynního muže) byl poprvé uveden na Brodwayi v roce 1996, rázem se zapsal do divadelních kronik a stal se nejdéle hraným představením jednoho herce v historii Brodwaye. Pražská premiéra této jedinečné one man show se uskutečnila 28. ledna 2005.

Pravidelná hudební lahůdka, patřící mezi úvodní události letního festivalu Město plné tónů, přilákala tentokrát k jablonecké přehradě Dušana Vitázka s kapelou. Dušan Vitázek je členem Městského divadla Brno, úspěšným muzikálovým hercem a držitelem hned dvou cen Thálie. Na molo ´Jabloneckého moře´ přijel představit své album Kde. Je plné česko- slovenských písní a objevuje se na něm tzv Tatranský rock, žánr, jehož název si vymyslel Dušan Vitázek sám. Krom toho jsme nad vodní hladinou vyslechli i Indie folk, folklór, world music, či ukázky z muzikálu. Jednalo se o první zájezd, který Dušan Vitázek podnikl s kapelou mimo Brno, v němž je již velice známý a oblíbený. "Je to poprvé a vy jste tady. To je pecka," pochvaloval si zpěvák hojnou návštěvnost z řad Jablonečanů. " Dokonce vidím obyvatele okolních paneláků, jak sedí na balkonech, mají nohy na zábradlí a poslouchají. To je pohoda. Příště zkusím ředitele Městského divadla v Jablonci, Pavla Žura, poprosit o pronájem jednoho takového ´festivalového bytu´, doplnil s úsměvem. I jeho projev byl chvíli v češtině a chvíli ve slovenštině a poslouchalo se to velice příjemně. Přestože jsme na přehradě byli zvyklí, slýchat z mola klasiku, tentokrát se pořadatelé vydali jiným směrem a neprohloupili. "Já mám pozitivní změny rád. Člověk má zkoušet nové a nové věci, aby se mohl posunout dál," pochvaloval si organizaci Pavel Žur, jež zároveň vyjádřil spokojenost s počasím. To ovšem, vyjma loňského roku, akci přeje pravidelně.

Pátá dohoda Jaroslava Duška, vypovídající o moudrosti starých Toltéků, opět vyprodala Městské divadlo v Jablonci do posledního místečka. Během poutavého popisování našeho naučeného chování, došlo k několika hlasitým ranám, pocházejících ze smyčky hudebního doprovodu. I ty však dokázal Jaroslav Dušek zakomponovat do děje a s humorem sobě vlastním bez problémů improvizoval.

Rozmarné léto si i na divadelních prknech zachovalo typickou češtinu a velice mu to svědčí. Mistr plovárenský, Antonín Důra, je v podání Jana Potměšila ´k zulíbání´. Přesně zvládá polohy od rozšafného chování k nostalgii a z trojice ´plážových filosofů´ je nejpřesvědčivější. Vozík mu nikterak nebrání ztvárnit energické pózy, ba naopak, přesně zapadá do koloritu scény a Potměšil ho používá stejně, jako by stál na vlastních nohou, a to přesto, že během večera křižuje divadlo křížem krážem a je ho všude plno. Ovšem i výkony ostatních protagonistů byly bravurní a vyrovnané. I přes svou délku (140 min), tak neměla hra hluchá místa a díky charakteristickým řečnickým obratům zanechávávala diváky v pozoru a dobré náladě zároveň. Za povedené se dají označit i artistické výkony, jak Arnoštka (Míla Tichý), tak Ohňová show Elišky M. Bouškové alias pomocnice Anny. Není tedy divu, že když ´komedianti´ v rámci svého představení vybírali vstupné, našlo se i několik štědrých osob z publika, kteří hodlali přispět.

Čtvrt století existence, během níž rozdala čtvrt miliardy korun, oslavila Nadace Preciosa večerem vskutku noblesním. V Městském divadle v Jablonci totiž v rámci oslav vystoupil houslový virtuóz Jaroslav Svěcený s dcerou Julií, rovněž vynikající houslistkou, a klavíristou Václavem Máchou. Úvod večera však patřil hudebníkovi začínajícímu, a to nevidomému Martinovi Josífkovi z Turnova, Nadaný mladík studuje Konzervatoř Jaroslava Ježka, od Nadace Preciosa v loňském roce obdržel příspěvek na pořízení kláves a v jabloneckém kulturním stánku předvedl hned dvě klavírní skladby, za což sklidil obrovský potlesk.

Kočičí hra maďarského autora Istvana Örkenyho o stárnutí, lásce, životním optimismu a sesterské i rodinné vazbě, zavítala na prkna Městského divadla v Jablonci. Tentokrát se jednalo o zpracování Klicperova divadla Hradec Králové, v režii Terezy Karpanius. V hlavní roli Erži Orbánové zazářila Pavla Tomicová, její sestru Gizelu ztvárnila Zora Valchařová - Poulová, sousedku ´Myšku´ bravurně a s pokorou vystřihla Petra Výtvarová Krausová a byla to jízda.

"Přišli jste na klasiku, ale my vás možná překvapíme. Většina repertoáru totiž klasická není," usmíval se violoncellista Vít Petrásek a společně s Epoque Quartettem a Irvinem Venyšem (klarinet) ´vystřihli´ hudbu, u níž se snad nemůže nudit ani zapřisáhlý rocker. Dvoje housle, viola, violoncello a klarinet doplnilo podupávání, bubnování na nástroje a téměř bezhlasné svištění smyčců. V této nezvyklé úpravě jsme vyslechli skladby Mateusze Smoczynskiego, Jana Kučery, Alana Shulmana, Petra Wajsara, Sylvie Bodorové, Vladimíra Cosmy, Richarda Rodgerse, Olivera Nelsona a Ensemble Mugurela. Krom mistrovského provedení a osobitého pojetí zaujala pětice mladých hudebníků také energií, příjemným vystupováním i kontaktem s publikem, které si dokázali vytvořit během prvních okamžiků.

Excelentní zážitek připravila svým příznivcům Hana Maciuchová hereckým koncertem v rámci hry Noelleho Chateleta Žena Včí mák. Tento monolog ´již dlouho stárnoucí dámy´, která se již dávno nebojí smrti, ale přesto, nebo právě proto najednou začíná opravdu žít, jsme si v Městském divadle v Jablonci ´prožili´ v překladu a režii Jaromíra Janečka. Avizovaný příběh "nemladé ženy" přilákal do divadla především její vrstevnice. Muži a mladší diváci ovšem přišli také a troufnu si říct, že představení okouzlilo všechny. Hana Maciuchová sice již dávno není tím Ančetem z Krkonošských pohádek, přesto si však jakousi pokoru, obrovskou citovost a zároveň civilně niterný projev (lépe to nazvat neumím) doplnila o okouzlující noblesu a šarm, které se dají získat jen věkem. Navíc si po celou dobu dokázala udržet štíhlou postavu a mladistvý výraz. Osmdesátiminutový monolog přednesla tak uvěřitelně a věrohodně, jako by nám vyprávěla svůj vlastní příběh. Ten se týkal především lásky. Lásky nejen k muži, který do jejího života vstoupil tehdy, když se její kamarádky dávno smířily se stereotypem a jakousi šedí života, ale i lásky ke svým dětem, blízkým a lásky, kterou bychom měli cítit především sami k sobě.

A byli tu! Staří dobří (respektive s řadou křížků na krku, ale snad o to lepší) - Zdeněk Svěrák, Petr Brukner, Miloň Čepelka a Václav Kotek, který jako jediný není ještě v důchodovém věku a proto se musí některá z pravidel ´Cimrmanologů´ ještě doučit. Kotek zatím jen nerad přiskakuje k řečnickému pultíku, nerad si bere oblek a ani do řeči zatím moc neskáče. Přesto byl na jevišti titulován coby ´Mistr sportu´. Hra, u níž je stále uveden jako režisér Ladislav Smoljak, s opravdovým deštěm a názvem ´Lijavec´ začala z praktických Svěrákových důvodů besedou o představení a na hru samotnou se dostalo až po přestávce. Samozřejmě, že vtip byl na jevišti přítomen již od začátku. Však to také členové Divadla Járy Cimrmana dostali befelem. Není nutné popisovat, o čem hra byla a jaké že to padaly dotazy. Stejně by se mi to nepodařilo vystihnout přesně a já se ztrapňuju jen nerada, tudiž se omezím na prohlášení, že to bylo skvělé, jako vždycky a možná ještě o chlup lepší. Pánové sršeli energií a až na jednoho nepotřebovali na čtení ani brýle. Mluvené slovo proložili zpěvem, za nějž by se nemuseli stydět ani jablonečtí Vrabčáci a energie a pohoda z nich sršela na všechny strany. Když k závěrečné písni odhodili obleky a zůstali jen v negližé, publikum vypísklo. V bílých spacích kombinézkách a la ´Jégr´ absolvovali i nekonečnou sérii děkovaček, kterou si potleskem a obrovskými ovacemi vynutili diváci.

Ten první se konal před sedmnácti lety, letošní vystoupení bylo tedy v pořadí osmnácté a patřilo k úvodním akcím letního mateřského festivalu Město plné tónů. Pravidelné setkání dětských pěveckých sborů Jablonecka je jakousi přehlídkou toho, co se mladí zpěváčci za daný rok naučili. Krom místních seskupení, jsme letos měli možnost vidět i hosta, jenž do našeho města zavítal z velké dálky, respektive z Ostravska - Orlové a tím byl DPS Sněženka při ZŠ Karla Dvořáčka v Orlové Lutyni. Letos přijely děti z prvních a druhých tříd, přičemž v loňském roce si to sem přišli osahat jejich starší spolužáci. Z místních sborů se prezentovaly DPS Zvoneček a Rolnička ze ZŠ Liberecká a domácí Vrabčáci a Vrabčata, jenž jsou na jevišti Městského divadla v Jablonci jako doma a nacvičují v prostorách ZŠ Mozartova. Posledně jmenovaní ostatně patřili mezi hlavní organizátory akce.