Třepotání dlaní na zdvižených pažích, k tomu ohlušující potlesk a krásná atmosféra. Takové byly hlavní atributy kouzelného sobotního podvečera v Městském divadle v Jablonci. Již pošestnácté se zde totiž sešli umělci z mnoha oblastí. Zpěváci, herci, tanečníci, muzikanti, a to bez ohledu na věk a zdravotní stav. Projekt s názvem ´Společně nejen na jevišti´ totiž spojuje především lidi s velkým srdcem a chutí do života. A je úplně jedno, zda mají handicap, nebo ne. Radost, životní elán a umění je pro ně tolik přínosným kořením života, že je žene kupředu jako dráha. A všichni protagonisté nám to naše žití okořenili tak, že by si bez výjimky zasloužili Michelinskou hvězdu.

"Hudební svět animovaného filmu mě vždy lákal a jsem rád, že mě dovedl až k vám, k divákům, fanouškům a všem těm, kteří tuto hudbu milují stejně jako já. A můžete mi věřit, že je mi jedno, jak výdělečný tento projekt bude. Takový jsem já a takový byl můj sen. Jsem rád, že se mi sny plní, " uvedl s úsměvem hlavní aktér večera a za svůj přirozený a velmi upřímný projev sklidil od přítomných obrovský potlesk. Ještě větší aplaus však, logicky, následoval po každé písni a bez povšimnutí nezůstala ani první řada hlediště, složená ze členek Davidova fanklubu. Ta se při potlesku dokonce opakovaně zvedala ze sedadel a dokonce pomáhala svému oblíbenci se sbory. Nutno říct, že i po hlasové stránce má Deyl ve svých fanynkách kvalitní zastání. Kouzelné melodie každopádně přinesly tolik očekávané emoce, pohlazení po duši a až hojivý pocit krásně prožitého večera. A nic na tom nemění ani Davidovo počáteční rozladění, naopak si troufnu říct, že lidským ventilováním svých trablů, si získal srdce i těch, kteří přišli do divadla původně pouze jako doprovod a jsem přesvědčená, že pro peníze za lístek si ten večer nepřišla ani noha. Všechny totiž stály frontu na podpis a fotku s ´novodobým ženským idolem´.

Hudební část večera odstartovaly úryvky z děl Antonína Dvořáka a následovala živelná, energická a dechberoucí hudba Mariána Vargy. "Pokud se vám to bude zdát divočejší, tak se nelekejte, tak to má být," usmíval se Vilém Veverka a měl pravdu Ještě nikdy jsem na koncertě klasické hudby neměla takové nutkání pohupovat se do rytmu, jako teď. Sám hobojista by si, krom precizního ovládání svého nástroje, zasloužil i medaili za choreografii. Však také zaplněné divadlo burácelo nadšením. Druhá půle večera patřila Leoši Janáčkovi a Pavlu Haasovi. A diváci byli opět u vytržení. Když se ani po mnoha minutách standing ovation nechtěli návštěvníci vzdát potlesku, souhlasil Veverka s přídavkem. A ne s přídavkem ledajakým. Na scénu přišel opět ohromující Varga, resp. jeho hudba, přednesená souborem Barocco Sempre Giovane a Vilémem Veverkou v dokonalé souhře, v neuvěřitelném tempu, luxusním provedení a nakažlivou energií. "Jeden slavný horolezec řekl, že kdo chce být mistrem, musí se umět pohybovat na hraně," uzavřel ještě noblesní večer Veverka a nám nezbývá, než dodat, že na hraně balancovali hudebníci více, než skvěle, a to navzdory tomu, že byla tentokrát sakramentsky vysoko. Bravo.

Bezmála třicítka soutěžících, hvězdná porota, v níž zasedla Linda Finková, David Deyl, Michal Kindl, Jan Prchal a Pavel Žur, a publikem napěchované divadlo. Tak vypadal 9. ročník pěvecké soutěže Hvězdy nad Ještědem, který se konal v Městském divadle Jablonec a nutno říct, že to byl ročník velmi povedený. Skvělou atmosféru sobotního podvečera odstartovala hned úvodní scénka ředitele divadla Pavla Žura a moderátorky akce Lucie Peterkové.

"Až vyjdu před divadlo, musím hned zavolat babičce," špitla sotva dvacetiletá dívenka kamarádce po zhlédnutí představení, s nímž do Jablonce přijelo Divadlo ABC Praha. Není divu, přesně o vztazích mezi ženami všech generací, o jejich vzájemných poutech s rodinou a vyvíjením pohledů na známé situace, byla hra doslova nabitá. V programu byla hra popsána takto: Tragikomedie o radostech a strastech spojených s údělem matek v dnešním světě. Nová hra izraelské dramatičky se z nejrůznějších úhlů pohledu dívá na velmi důležité mezníky v životě většiny žen – těhotenství a mateřství. Originální hořkosladká revue s nadhledem a nadsázkou nahlíží na velmi intenzivní fáze života žen, které s sebou přinášejí radost a štěstí, ale také bolest a starosti..

Hra o sebezničujícím a vášnivém milostném vztahu dvou prokletých básníků, kteří nemohli žít spolu, ani bez sebe, se dočkal mnoha zpracování. Režie Pavla Kheka však dala dílu určitou noblesu, aniž by jakkoli ´vylepšovala´ charaktery hlavních postav. Oproti zpracování filmovému byl jejich milostný poměr zpracován abstraktněji, o to více však vystoupila rovina duše. Výrazně tomu napomohly výkony hlavních protagonistů, které se dají označit za famózní. Na jevišti jdou až ´na dřeň´, jsou doslova pohrouženi do svých rolí a velmi, velmi uvěřitelní. Povedená je i scéna a hudba, která k poezii dokonale patří. Bouřlivý život, rozervaná srdce i duše a obrovská vnitřní nejistota prokletých básníků byla hnacím motorem pro jejich tvorbu a hra ´Úplné zatmění´ je rozhodně motorem pro nás, divadelní fajnšmekry´, abychom po zhlédnutí takového kusu, sáhli doma po některé ze sbírek zmiňovaných autorů. Dopisování veršů na skleněnou tabuli v rámci představení k tomu doslova vybízí. Celkově neměl večer hluchá místa a ač se rozhodně nejedná o oddychovku, nabídne hluboký prožitek a donutí k zamyšlení, které vás ještě dlouho nepustí. Jablonecké publikum ocenilo protagonisty dlouhotrvajícím potleskem, ale i ten byl tentokrát tak nějak zádumčivý. Prokletí básníci dostáli svému jménu a opět dosáhli svého.

Když Kamil Střihavka napsal divadelní hru ´Tolik hlav´, čekali jeho fanoušci především zábavu. Jak sám autor říká, o komedii opravdu jde, ovšem konkrétně o komedii hořkou. Hořkou doslova, na jazyku vám zůstane pachuť zvrácené doby komunistického Československa sedmdesátých a osmdesátých let, v níž se i poslouchání muziky stalo prohřeškem. Přesto všechno i tehdy mladí prožívali své radosti, lásky, přátelství i zrady, snili si své sny a troufnu si říct, že přesně tuhle kombinaci dokázal Kamil Střihavka divákům nadávkovat s citlivou přesností.. K prožitku přispěla i poetická videoprojekce spolu s úryvky největších tehdejších rockových hitů. A jsme u hereckých výkonů, které se dají nazvat jedním slovem - famózní. Jediné, co by se představení dalo vytknout, je přílišná délka první části. Po přestávce má děj mnohem větší spád a je emotivnější. Nečekaný a rázný konec dokonale zmrazí všechny přítomné a zcela odpovídá atmosféře doby.

Večer s názvem ´Hudba mezi hranicemi´ byl ojedinělý nejen mezinárodním složením účinkujících a byl tlumočen z češtiny do polštiny a obráceně. I publikum bylo totiž tentokrát česko - polské. A nutno říct, že to koncertu dodalo neotřelý půvab a šmrnc. Absolutně zaplněné pódium hudebníky a dětmi z českých i polských dětských pěveckých sborů dokázalo, jako pulsující organismus, přenést doslova všechny vibrace mezi přítomné. A byla to jízda. Nádherné melodie dokázaly vzít za srdce diváky bez ohledu na národnost a tak, když se v řadě za mnou pán neudržel a polohlasem vyhrkl - "Ježíši, to je krásný", pokyvovali hlavami všichni, k nimž se jeho slova donesla. Všechny skladby, krom závěrečné ´Evropské Toccaty´ se v Jablonci dočkaly svého prvního uvedení na české scéně a ´Suita v dávném stylu´ z cyklu Krkonošských impresí zde zažila dokonce svoji světovou předpremiéru. Maciej Galeski se ukázal nejenom jako skvělý pianista, ale i moderátor a jeho skladba si vysloužila obrovské ovace. Úspěch sklidil i Krkonošský folklórní soubor Szyszak a večer, nesoucí se ve znamení česko - polské spolupráce, zakončilo publikum krom dlouhotrvajícího potlesku i oceňujícím standing ovation. ( ims)

Luxusní dárek si dnes převzali v Městském divadle v Jablonci místní senioři. U příležitosti jejich mezinárodního dne je čekal hudební program par excelence. V první části odpoledne čekalo k prasknutí napěchované divadlo vystoupení DPS Vrabčáci pod vedením Mgr. Pavla Žura a Vrabčat, za doprovodu Dáši Vajdíkové. Ovace si odnesla i někdejší členka Vrabčáků Ivana Kardosová, která se umístila v padesátce nejlepších zpěváků světa, konající se v Los Angeles a hudební škola Kokos. První půlí se neslo hned několik dojemných momentů. Krom pětice oceněných seniorek, jenž převzali kytice z rukou primátora města Petra Beitla a Pavla Svobody za Liberecký kraj, si získal aplaus malý Vrabčák, který měl zpívat sólo, ovšem na mikrofon nemohl dosáhnout, další moment patřil Pavlu Žurovi, jenž zapěl píseň Mamince a slzy si museli přítomní utírat poté, co Vrabčáci se sbormistrem začali zpívat ´Ta naše písnička česká´. "Bravo," křičel pán vedle mě a tiskl ruku své manželce. "Umí", přidávali se i ti, kteří už v běžném životě musí síly šetřit a atmosféra byla taková, jako bychom byli na rockovém koncertě minimálně skupiny Pink Foyd.

Jablonecké divadlo téměř nestačilo zájmu diváků o nezaměnitelné herectví Simony Stašové, která do našeho města přivezla hru Neila Simona ´Vězeň na Druhé Avenue´. V proslulé americké komedii ji zdatně sekundoval Kamil Halbich a publikum se královsky bavilo. Rádoby komická hra nabízela dva zcela rozdílné pohledy na situace, kdy se vám život nějak vymkne z rukou. Čtrnácté patro, klimatizace je rozbitá, odpadky páchnou, neteče voda, vyhodí vás z práce a ještě vykradou... to aby se z toho jeden zbláznil.