Bůh stvořil lásku, ale nebyl to zrovna jeho ´majstrštik´. Tato věta tvořila gró muzikálové komedie "Ženy na pokraji nervového zhroucení", kterou do narvaného Městského divadla v Jablonci přivezlo pražské Divadlo Na Fidlovačce Úspěšný film o mužích a ženách, jejich vzájemném trápení a okolnostech, které umí vždycky všechno zašmodrchat, ale i rozplést, dal vzniknout formátu mírně odlišnému - muzikálu. Již obsazení, kde hlavní roli hraje Iva Pazderková, dává tušit, že se jedná o počin plný energie, vtipu a jakési ´chytré ztřeštěnosti´. Nutno dodat, že Iva Pazderková se své role chopila více než zdařile a tak, krom brilantního hereckého výkonu uspěla i pohybově a pěvecky. " Pořád se vedou nějaké polemiky, jestli ta Pazderková umí zpívat, když dokonce porotcovala nějakou tu pěveckou soutěž a tady nám jasně ukázala, že jí to jde nadmíru dobře," usmívala se o přestávce Zdena ze Železného Brodu, která se prý díky muzikálu vrátila do období, kdy ještě nebyla vdaná a trápila se pro svoji první lásku.

Jak vzniklo největší drama všech dob ´Romeo a Julie´? To nám ve známém fiktivním příběhu přišli do Městského divadla v Jablonci předvést herci pražského Divadla pod Palmovkou pod režijním vedením Michala Langa. Příběh, popisující vzplanutí Wiliama Shakespeara k mladičké Viole, snažící se dostat mezi herce v mužském přestrojení, přilákal do kulturního stánku slušný počet diváků. Když jich ovšem po přestávce několik zmizelo, troufnu si říct, že to nemohlo být způsobeno hrou samotnou, ale jinými problémy. Zamilovaný Shakespeare totiž původní filmovou verzi předčil několikanásobně. Perfektně vybalancoval hranici mezi skutečnými poznatky o životě tohoto literárního génia, citlivě dokázal ´zapasovat´ úryvky z jeho děl a to vše doplnit fikcí, humorem a především do puntíku vypilovanými dialogy. Na své si tak přišel náročnější divák, i ten, kdo přichází do divadla především za zábavou.

Před narvané divadlo předstoupila Halina s mírným zpožděním, zapříčiněným dopravní situací v Praze, zato však ozdobená šperky made in Jablonec. Hned v úvodu se svěřila, jak blízko k našemu kraji má, jaké byly prázdniny, které tu kdysi trávívala a jak to bylo s její první opravdovou láskou, Honzou Žufníčkem, který měl chalupu na Bedřichově. Rozchod s Žufníčkem ji tehdy shodou okolností přivedl k pochodu Praha- Prčice, při němž se seznámila s manželem. Přestože to mnozí již slyšeli, rozesmála Halina přítomné vzpomínáním na své dívčí jméno. Jmenovala se tehdy Kločuráková, což sami uznáte, že v našich končinách nezní zrovna poeticky. Salvy smíchu budily samozřejmě její příhody, související s kyprou postavou, kterou Pawlowská prostě umí nosit. S humorem sobě vlastním zavzpomínala i na natáčení svého prvního filmu, Banánových rybiček, či kulinářského seriálu S Halinou v kuchyni a při tom všem nepřestávala přítomné zasypávat vtípky a dobrou náladou. Druhá část večera patřila dotazům, během nichž zazněly komentáře událostí z let po smrti manžela a i to naservírovala spisovatelka, scénáristka a moderátorka v jedné osobě s lehkostí a radostí ze života jako takového, přesně v duchu názvu pořadu.

Výborná situační veselohra by se jistě bez problémů dala nazvat bláznivou, ovšem bez podtónu trapnosti, či přehrávání. Všem protagonistům, v čele s Ondrou Vetchým a Vandou Hubnerovou v hlavních rolích, se podařilo udržet tenkou laťku, která odděluje lacinost od dobré zábavy. A dobrá zábava se Divadlu Palace podařila na jedničku. Promyšlené a stupňující se dialogy, kterým se nedalo nesmát a které by naopak nesnesly ani větu navíc, k tomu skvělí herci, funkční a sympaticky působící scéna, udělaly večer nezapomenutelným. Diváci se doslova řehtali a nestačili si otírat slzy od smíchu. Nepřešlo je to ani o přestávce v divadelním baru, kterým zněl veselý a hlasitý smích po celou přestávku.

Nevšední zážitek připravili milovníkům klasické hudby Jan Mráček (housle), Ivan Vokáč (violoncello) a Lukáš Klánský (klavír). Svolení používat název Lobkowicz trio dostal ensemble od Jaroslava Lobkowicze a právě Lobkowiczům věnoval svůj Trojkoncert pro klavír, housle, violoncello a orchestr sám Beethoven. Přestože je mladým hudebníkům plus mínus třicet let, připravili publiku zážitek par excelence. Každý z nich patří k uznávaným sólistům a komorním hráčům Jejich souhra, dokonalá interpretace, skvělá technika a intonace jsou při jejich projevu doplněny o očividnou lásku k tónům a radostí ze hry samotné, jenž z nich na pódiu doslova prýští. V Jablonci zaznělo v podání Lobkowicz tria Klavírní trio op. 97 Ludwiga van Beethovena a Klavírní trio H dur č. 1, op.8 Johannese Brahmse a přídavkem, který si diváci dlouhotrvajícím potleskem vynutili, bylo Scherzo Dmitrije Šostakoviče.

Jednu z divácky nejúspěšnějších oper přivezlo do Jablonce Severočeské divadlo Ústí nad Labem. Útěk ze Serailu, dle libreta Johanna Gottlieba Stephanie a textu divadelní hry Christopha Friedricha Bretznera, s hudbou Wolfganga Amadea Mozarta, se těší divácké popularitě nepřetržitě již od doby svého vzniku, kdy opera vznikla na objednávku císaře Josefa II. pro vídeňský Burgtheater. Od té doby se jí chopila celá řada známých i méně známých operních scén celého světa. A Severočeské divadlo se jí zhostilo znamenitě. Přestože je dílo samozřejmě nastudováno v německém originále, na přitažlivosti mu to ani v nejmenším neubírá a nádherné Mozartovy tóny spolu s virtuositou sólových partů dokázaly jablonecké publikum nadchnout, a to navzdory tomu, že se jich v kulturním stánku sešlo méně, než je při podobných večerech obvyklé.

Do Penzionu pro svobodné pány jsme se podívali sice s mírným zpožděním, přesto však jsme si, v zaplněném Městském divadle Jablonec, hru Seana O´Caseyho, ve známé úpravě Jiřího Krejčíka, náležitě vychutnali. Divadelní aktovku přivezlo do našeho města Divadlo Palace Praha pod režijním vedením Jaromíra Dulavy. Komedie z prostředí penzionu pro pány, kam mají ženy vstup zakázán a přesto se tam nějaká objeví, nabídla krom klasické zápletky, neuvěřitelnou podívanou. Vtipné dialogy byly totiž doplněny o, nestydím se říct, akrobatická vystoupení Patrika Děrgela v roli Johna Jo Mulligana a Lukáše Příkazskyého coby Daniela Halibuta. I ostatní protagonisté se svojí rolí popasovali více než skvěle, ale zmíněná dvojice nabídla vskutku ojedinělý fyzický i herecký výkon. Pohybovou spolupráci si vzal na bedra Marek Zelinka a spolu s talentem Děrgela a Příkazského se mu podařilo vytvořit podívanou, jaká nemá na činoherní scéně obdoby.

Hra stará 130 let a přesto stále aktuální. V době svého vzniku se příběh Henrika Ibsena stal velmi skandálním a přestože jsme dnes obecně o mnoho benevolentnější, dokáže nám Nora (Domeček pro panenky) stále odhalit mnohá tabu a nebojí se nakouknout do nitra charakteru a poukázat na určitá ovlivnění osobami či okolnostmi, o nichž daný jedinec možná nemá ani tušení. Známý norský dramatik Henrik Ibsen skvěle vykreslil manželství Nory a Thorvalda Helmerových, kteří se zprvu zdají být ideálním párem, v němž muž dělá kariéru a žena je mu oddanou manželkou. Paní Helmerová má však jedno tajemství, které s sebou posléze přinese nečekané prozření. Každý z nás má své oblíbené autory a tím mým Henrik Ibsen bezesporu je. Pokud si ovšem mohu dovolit svůj osobní názor, troufnu si tvrdit, že Jan Nebeský mu skutečně rozumí. Jeho režie je skvělá a přesně vystihuje charaktery postav tak, jak je Ibsen popisuje. S jejich egocentrismem, ale i obavami, slabinami i vlastnostmi, které je dělají tak jedinečnými. Rovněž efektní scéna naprosto splňuje svůj účel bez zbytečných složitostí a přesto je plně funkční.

Dva královské nástroje a dva špičkoví interpreti, takový byl koncert význačné harfenistky Jany Bouškové a předního českého houslisty mladé generace Josefa Špačka, který přilákal do Městského divadla v Jablonci rekordní počet milovníků klasické hudby. Repertoár se tentokrát nesl ve znamení převážně francouzských děl. Zazněla Fantasie pro housle a harfu op. 124 Camilla Sain- Saense, či Tzigan pro housle a harfu Maurice Ravela. Josef Špaček přednesl Sonátu pro housle op. 115 D dur Sergeje Prokofjeva a Jana Boušková zprostředkovala publiku přenádhernou Fantazii Vltava Bedřicha Smetany v úpravě Hanuše Trnečky.

Přestože jsem předlohu od Dona Miguela Ruize o moudrosti starých Toltéků četla již asi třikrát a neustále se k ní vracím, Jaroslav Dušek mi staré toltécké umění a vědění podal tak nějak srozumitelněji, konkrétněji a hlavně s humorem. Naše výchovné výkřiky typu Okamžitě se zklidni, Buď normální, či Zmiz, nám divákům nejenže pocuchaly bránice, ale také jsme v tu chvíli pochopili jejich nesmyslnost. Během skvělého Duškova podání měnilo publikum výraz od zádumčivých obličejů k divokým salvám smíchu, kdy jsme si na konkrétních příkladech uvědomovali, jak moc je naše chování naučené a ovlivnitelné. Že máme zažité názory, které vedou ke zbytečnému utrpení a připravují nás o radost. A jak si pomocí těchto dohod sami se sebou dokážeme změnit svůj život směrem k pocitu uspokojení, radosti, lásky a duševní svobody.