Edith Piaf a  Marlene Dietrich si za svého života vydobyly uznání celého světa a jejich nezapomenutelné písně obdivujeme dodnes. Jaké bylo jejich přátelství a zda je něco pravdy na jejich údajném lesbickém vztahu je otázkou mnoha debat a domněnek. A právě do těchto témat se noří hra Évy Pataki, s níž do Jablonce přijelo Divadlo Pod Palmovkou Praha v režii Pavla Pecháčka.

Co když se ti to nebude líbit?," ptala se návštěvnice divadla před představením své kamarádky. "To se nemůže stát, mně se to totiž líbit bude," rezolutně odvětila Alena z Jablonce, která přiznala, že hru s písněmi Edith Piaf a Marlene Dietrich viděla již před deseti lety v jiném obsazení, v loňském roce v Jablonci v nastudování jiného divadla a uchvátilo ji to tak, že si od té doby přehrává písně z tohoto představení několikrát měsíčně i doma. A měla pravdu. Obsazení Hany Seidlové v roli Piaf a Renaty Drössler coby Dietrich se ukázalo jako nadmíru zdařilé.  Především Hana Seidlová si zaslouží velikou poklonu za procítění a doslova živočišné nasazení, které v sobě Edith Piaf měla a které dokázala zpívající herečka napodobit velice věrně. O něco nevděčnější roli ztvárnila Renata Drössler, jejíž postava Marlene Dietrich měla oproti ´Piafce´ trochu ´upozaděnou´ úlohu na to, že se jednalo bezpochyby o první velkou německou hvězdu, která se dokázala prosadit v Holywoodu, která měla mnoho slavných milenců a byla známá nejen svým zpěvem, ale také uhrančivým pohledem. Drössler se však dokázala i s příkřejší a méně emotivní polohou popasovat a v roli Marlene byla skvostná. Přestože je příběh vystavěn na rozdílných osobnostech obou zpěvaček, na jedné straně ukázněné, chladné profesionálce Marlene a na straně druhé na živočišné, vášnivé a divoké Edith, můžeme jen těžko posoudit, do jaké míry jde o obraz objektivní. Ale od toho už podobné příběhy jsou. Podstatou tohoto jsou přenádherné melodie, které dvě velké osobnosti spojovaly i přes jejich povahovou odlišnost. A byla to právě hudba, která divadlo doslova ohromila a ´dostala do kolen´. Rovněž texty známých písní dostaly v překladu Kateřiny Pološové emotivnější háv a nečekané rýmy. Až je mi líto, že je v éteru v této podobě neslýcháme častěji.

"Já to věděla. Bylo to parádní a už se těším, až si ty melodie doma zase připomenu," usmívala se v závěru Alena, jenž byla tou, kdo toto hudební drama znal a která na něj vzala hned několik  svých sousedů A stejně jako ona, mohlo se publikum utleskat po každé písni a dojaté v závěru spontánně povstalo, což  si protagonisté bezesporu zasloužili. (ims)