Kdo by neznal komunistický seriál Žena za pultem a kdo by neznal scénáristu Petra Kolečka a divadelního režiséra Davida Drábka. Výsledkem této kombinace je divadelní zpracování scénáře Petra Kolečka, kterou pod názvem Žena za pultem 2: Pult osobnosti přivezlo do Jablonce Divadlo Kalich Praha.

Vizionářská komedie (jak ji ocejchovali sami tvůrci) nabízí sondy do českých duší, režimu navzdory. Zatímco Petr Kolečko je specialistou na ´divoké příběhy´, Drábek jde svým vedením více do hloubky a je patrné, na které straně barikády celoživotně stojí. A to je mi na Davidu Drábkovi velice sympatické. Neschovává se za populismus a líbivá gesta, naservíruje divákům věci ve své syrovosti a přesto tak, že se jim můžete zasmát. Jinak byste totiž museli brečet. A přesně taková je i Žena za pultem 2, která sice přináší skvělý výkon oblíbené dvojice Kaiser / Lábus, ale když se zrovna nesmějete, máte co dělat, abyste se nerozbrečeli nad místy neveselou realitou života.

Pro ty, kteří hru zhlédli, bych to shrnula větou, že s Kaiserem byla sranda a s Lábusem zase prdel... No, však jste viděli sami. Pro ty, co přišli na Drábkovinu to bylo o poznání méně veselé. V podstatě se smějeme věcem, na nimiž již dlouho zvedáme prst. A tohle Drábek umí rozpitvat, nezapomíná na maličkosti tvořící celek a nebojí se nazývat věci pravými jmény. Je evidentní, že role jsou šité protagonistům přímo na míru, ale ač jde o výkony skvělé, vlastně ničím nepřekvapí. Kolečkův scénář se soustředí především na postavu ´Jiřinky´ a nutno říci, že si s ní Jiří Lábus dokáže poradit na jedničku. Pochvalu si zaslouží skvělá otočná scéna Martina Černého i s vychytaným sortimentem obchodu a samozřejmě hudba Darka Krále, jež tvoří s Drábkem nerozlučnou pracovní dvojku.

Kolečkova předloha sází samozřejmě na Dietlův seriál, odkazuje však i na někdejší televizní pořady i politické projevy, jenže tohle všechno už jsme slyšeli. A právě Kaiser s Lábusem tomu dokázali dát švung jako zamlada. "Já patřím k těm, co se těšili na bujarou veselici a odcházejí domů v podstatě naštvaní na to, že hra popsala způsob chování, o němž si marně namlouvám, že postupně mizí. Štve mě, že je jasné, že se mýlím," uvedl Michal z Jablonce, který patří mezi stálé divadelní příznivce. Ale i on, spolu s námi všemi, v závěru skandoval vestoje. A také nesmím zapomenout na pána a paní, co doslova řvali smíchy tak, až to oba herce donutilo reagovat. Bylo to skvělé, veselé až šílené a doufám, že se ten scénář nikdy nenaplní.  Jo, a kéž by Jiřina uměla zpívat aspoň z poloviny tak jako Jirka. (ims)