19.3.2020 od 17 hodin
Ostatní
Vernisáž výstavy Erwina Kukuczky je realizována ve spolupráci s Ing. Karlem Pupíkem. Představeny budou jeho koláže.
Výstava bude přístupná ve foyer divadla v době divadelních představení do 19. 4. 2020.
Erwin Kukuczka se narodil 27. května 1944 v Istebném. Maminka podlehla tuberkulóze (1946) a malý Erwin byl poslán do německého výchovného ústavu. Domů k otci a maceše se vrátil až po válce. Dětství však nebylo zcela šťastné. Velmi brzy se musel poprat se životem sám. Vyučil se hutníkem a pracoval v Třineckých ocelárnách. Po svém vystoupení na celopodnikové schůzi byl propuštěn a odešel do Prahy. Shodou okolností se dostal do prostředí kultovního divadla Orfeus, kde postupně začal i hrát. Principál Radim Vašinka mu otevřel svět pražské bohémy a seznámil ho i s jednou z vůdčích postav undergroundu, Egonem Bondym. Vzniklo přátelství, které Kukuczkovi přineslo mnohá obdarování.
Aktivně se zapojil do odporu proti okupantům, v roce 1969 nastoupil na Husovu československou bohosloveckou fakultu v Praze. Studia byl nucen s nastolením tzv. normalizace přerušit. Intenzivně četl. Životní inspirací se mu stala trojice: Jakub Deml, František Bílek a Otokar Březina. Pracoval jako ošetřovatel a při nočních službách začal opisovat a ve vlastní samizdatové edici Louč vydávat díla Jaroslava Seiferta, Jana Skácela, Oldřicha Mikuláška, Anny A. Achmatovové, Egona Bondyho a dalších.
Nad kolážemi Erwina Kukuczky
Rozezní-li se v jakémkoliv znaku, ať již slovesném, výtvarném či jiném, souvislost s naší vlastni zkušenosti, s tím co nás tíží i po čem toužíme, je to proto, že jsme si jej vyložili po svém, porozuměli mu, ale především přeložili do naší nejvnitrnější řeči, do jazyka naší mysli a ducha, do jazyka naší hlubinné zkušenosti. Pro vysoce subjektivní a zároveň tvůrčí proces diváckého i čtenářského vnímáni uměleckého díla také dochází k tolika sporům o smysl uměleckého díla, které každý z nás nutně chápe v jádře po svém. Tato individuální „tvorba", jíž si osvojujeme to které umělecké dílo, ale nejen to, zůstává v nás, je uzavřena, nekomunikována. A právě proto ji patří pouze uvozovky, které omezuji její smysl. Jestliže však někdo z nás nalezne prostředky, jimiž je sto sdělit obsah svých nejvnitrnějších představ, zachytit tento proces osvojováni světa a zpředmětnit jej tak, aby i druzí se mohli na jeho prožitku podílet, pak tato individuální a subjektivní „tvorba“ ztrácí své uvozovky a stává se sama tvůrčím činem. Jedním z případů takovéto interpretační tvorby jsou i koláže Erwina Kukuczky.
Kukuczkova kolážová tvorba tvoří již od roku 1994 integrální součást jeho díla, vedle již čtenáři i kritikou akceptované poezie a bohaté produkce prozaické. Pro tuto skutečnost svědčí i to, že se s kolážemi již mnohokrát představil veřejnosti na samostatných výstavách v Ústí nad Orlicí 1995 a 1997, Poprad 1996, Frýdek - Místek 1997 a následují další mj. v Novém Jičíně, Žamberku, Heřmanově Městci, Brně, Praze (3x). Dnes už má za sebou více než dvacet výstav. Své koláže sám pociťuje jako významově i hodnotově rovnocennou složku své ostatní umělecké práce. Obrat od verbální k veristické interpretaci světa, jakkoliv souvisel primárně s aktuálními osobními potřebami, je podmíněn jednou z významných výtvarných zkušeností jeho generace. Právě renesance koláže na přelomu 50. a 60. let, opírající se tehdy o dadaistický princip, dobová informelní a konstruktivní tendence a letristické experimenty, dala v našem prostředí vyrůst osobnostem skutečně světovým. Inspirativní přiklad básníka Jiřího Koláře musel být v Kukuczkově případě skutečně nepochybným - vždyť i Kolářova tvorba je tak silně propojena s poezií. Tak jako Kolář i Erwin Kukuczka považuje tuto stránku své práce za konání básníka, za evidentní poezii.
Stejné jako mnohé Kukuczkovy básně mají dar napovídat podivná a tajemná dramata a signalizují prožitek náboženské zkušenosti, prožitek nikoli každodenní a přece lidsky srozumitelný, také jeho koláže reflektuji stejný okruh obsedantních otázek a námětů. Motivy spirituální (Sv. Šebestián v Poradě) střídají témata filosofická (Do prostoru), obecné lidská (Barevný sen) i literární (Lermontovský motiv). Častěji než dříve nalézáme také v kolážích inspirace výtvarné (Kolář, Steklík, Sudek, surrealismus) i divadelní. S vlastní specifickou metodou tvorby Erwin Kukuczka zatím nepřichází. Ponechávajíc své produkci intimnost drobného formátu zmnožuje dosavadní původní postupy užitím nejrůznějších informačních konzerv a zbytků dne, zejména pro koláž typického obrazového slovníku tištěných médií a fotografie, aby do nich jen ve výjimečném případě zasáhl vlastním autentickým výtvarným gestem
Neodvažuji se konstruovat paralely, nabízející se pro Kukuczkovu tvorbu básnickou a výtvarnou. Kde jde pouze o obrazový překlad básně a kde již básník plně vkročil do oblasti výtvarné tvorby. Jisté je, že materiál koláži dává básníkovi možnost promluvit v řadě příležitosti diferencovaněji, úplněji a přesněji. Souvislost úsilí básnického i výtvarného je vsak zřejmá z celkového ladění obou složek Kukuczkovy umělecké práce, v nichž nacházíme především skutečného básníka, schopného vytěžit část tajemství tohoto světa a zpředmětněnou nám ji zasílat formou kultivovaného signálu, ať již verbálního či výtvarného.
PhDr. Karel Jaroš
