Zastupující ředitelka Lucie Peterková v blankytné róbě, za ní usazení členové Filharmonie Hradec Králové a atmosféra dávající tušit zážitek par excellence. Takový byl začátek koncertu, který vymyslel a připravil nečekaně zesnulý ředitel Městského divadla Jablonec nad Nisou, Pavel Žur jako svůj poslední projekt. Ač samozřejmě netušil, že žádný další koncert již přidat nestihne, podařilo se mu vytvořit něco nevídaného, důstojného a mistrovského. Nic lepšího si ani nedovedu představit.

Ve večeru s názvem Hvězdy klasiky se vedle Filharmonie Hradec Králové s dirigentem Norbertem Baxou blýskli – sopranistka Kateřina Kněžíková, tenorista Dušan Růžička a hobojista Vilém Veverka. Ti všichni excelovali při přednesu operních árií z pera W. A. Mozarta, B. Smetany, A. Dvořáka, J. Pucciniho,                 P. I. Čajkovského či G. Bizeta. Vedle profesionality a umu, kterými jsou protagonisté pověstní, do toho všichni přidali takovou dávku emocí, až se publiku tajil dech. Pěvci jako by měli hlasivky napojené přímo na srdce, až na hobojistu Veverku, jehož aorta zřejmě vede od srdce k hoboji. Těžko slovy popsat dokonalý hudební i duchovní zážitek, ale ta radost prostoupila celým divadlem. Ve foyer létala slova jako skvělé, paráda, nádhera a podobně. A nevím, jestli to byl záměr diváka, ale v hledišti se našel pán, oceňující jednotlivé árie typickým Pavlovým wau tak věrohodně, že se část z nás musela otočit, kdože se to projevuje hlasem bývalého ředitele.

Filharmonie Hradec Králové vystupuje v našem městě již poněkolikáté a já vždy s úžasem sleduji dirigenta Norberta Baxu, který se do hudby vždy ponoří s takovou vervou, že by mu jeho kalorický výdej mohli závidět v lecjaké posilovně.  A ta energie nějak přeskočila i do hlediště. Snad ještě nikdy jsme tak pohotově v závěru nevyskočili za sedadel jako tentokrát. Divadlo doslova burácelo a my jsme byli jednoduše šťastní. Výskalo se jako nikdy, tleskalo se až do zčervenání dlaní a sem tam se utřela i nějaká ta slzička. Bylo to famózní, bylo to jedinečné a bylo to to nejdůstojnější rozloučení s prací Pavla Žura jaké si umím představit. Slováci by řekli, že mají zimomriavky, v češtině to až tak poeticky nezní, ale pocit je to stejný. Byl to poslední koncert, který Pavel Žur vymyslel a naplánoval a my teď, společně s jeho aktéry a pohledem vzhůru a s hrdostí říkáme: " Pavle, děkujeme." a Bravo . (ims)