Brilantní francouzskou komedii Jean Marie Chevret si vybrala herečka Iva Janžurové osobně, a to při příležitosti svého významného životního jubilea. A volba to byla více než šťastná.  Režie se ujala dcera Sabina Remundová. Do Městského divadla Jablonec s ní přijela Theodora Remundová, pod hlavičkou Hamlet Production. na obě čekalo vyprodané jeviště.

Hra ´Pusťte mě ven´ nabízí skutečně mimořádnou hereckou výzvu, v níž Janžurová obstála na výbornou. Její Joce de Guérande (hvězda pařížského divadla) je tak přirozená a uvěřitelná, až se nabízí otázka, podle které herečky je vlastně veselohra napsána. Jedna z našich nejlepších komediálních hereček se role star, připravující se na odjezd do televizního studia, kde se bude konat Galavečer na její počest, ale vlivem náhody zůstane uzavřená doma na terase, zhostila s neuvěřitelným šarmem a mistrovstvím. "Přijde mi, jako by sem přišla ta hvězda osobně a vyprávěla nám o svém životě," šeptal své partnerce pán přede mnou a dáma souhlasně přikyvovala. Iva Janžurová se s Joce de Guérande dokázala mimořádně zžít, jak je u mí zvykem, mluvila celým tělem a mimika byla úchvatná.  Vzpomínání hlavní hrdinky, popisující celý její dosavadní život, tak působilo jako autobiografie hlavní protagonistky večera. Rozhodně na to má vliv i režijní ruka Sabiny Remundové, jenž měla s maminkou i hrát. " Omlouvám se všem, ale Sabinu ´skolil´ covid a tak dnes zaskočila její sestra Theodora," vysvětlila Janžurová. Nutno říci, že i Theodora se na pódiu zaskvěla. Přestože v malé roličce, přinesla s sebou stejnou atmosféru jako její matka. A to atmosféru příjemného, civilního projevu, který nemá každý shůry dán. Věřím, že pokud se shora dívá Stanislav Remunda, dme se nad svou rodinou pýchou. A právem. Janžurová ukázala, že věk je jen číslo a že ji můžeme její psychickou i fyzickou kondici jen závidět. Krom famózního hereckého výkonu nadchla i  příjemná scéna Adama Pitry, jenž vykouzlila útulné prostředí, kterému nechybí kouzlo domova, ani duch velkoměsta.

Téměř dvouhodinové dílo uteklo jako voda, smáli jsme se od začátku a melancholičtější pasáže jakoby nastavenou uvěřitelnost příběhu ještě zvýrazňovaly. Nečekaný konec v podstatě dává novou naději. Nejen Joce samotné, ale nám všem. Bylo to krásné a standing ovation zasloužený. (ims)