"Vypněte si vyzvánění telefonů, ale fotit klidně můžete. Jen vás prosím o vypnutí blesku, taťuldu to hrozně oslňuje," zněla první Hurvínkova věta v zaplněném Městském divadle v Jablonci a pak už jsme se ponořili do pohádky. Řeknu vám, i já jsem si připadala jako malé dítě, které prožívalo  příběhy dřevěných sympaťáků u televizní obrazovky, gramofonu, rádia, či knihy. Až dnes, poprvé, jsem je zažila na prknech, která znamenají svět. A spolu se mnou i ostatní dospělí se svými dětmi, kteří tentokrát nemuseli své ratolesti nikterak umravňovat, ať dávají pozor. Taťulda s Hurvínkem, Máničkou a chlupatým Žerykem si všechny podmanili už od první minuty.

" Vidím je, už je vidím," zalykal se minimálně deset minut zhruba  tříletý capart a jeho maminka nadšeně tleskala, sotva se na pódiu loutky objevily. Opravdová pohádková lahůdka se nesla v duchu euforie, uvolněného smíchu a nadšených výkřiků. Závěrečnou píseň pak publikum doslova protleskalo a když se následně  přišli Spejbl s Hurvínkem rozloučit, ovace nebraly konce a tak měli taťka se synem a jejich loutkoherci co dělat, aby zvládli hned několik děkovaček. Enormní zájem Jablonečanů o ´Skupovy děti´ vyslyšelo vedení divadla a zajistilo milovníkům Spejbla a Hurvínka hned dvě nedělní představení, čímž  uspokojilo většinu zájemců o známé a nestárnoucí příběhy. A chvála byla slyšet, z dětských i těch dospělých úst, ze všech stran. A za sebe mohu říci, že jsem byla minimálně stejně nadšená, jako moje sedmiletá dcera. ( ims)