Třepotání dlaní na zdvižených pažích, k tomu ohlušující potlesk a krásná atmosféra. Takové byly hlavní atributy kouzelného sobotního podvečera v Městském divadle v Jablonci. Již poosmnácté se zde totiž sešli umělci z mnoha oblastí. Zpěváci, tanečníci, muzikanti a dokonce i vypracovaná fitness kulturistka,  a to bez ohledu na věk a zdravotní stav. Projekt s názvem ´Společně nejen na jevišti´ totiž spojuje především lidi s velkým srdcem a chutí do života. A je úplně jedno, zda mají handicap, nebo ne. Radost, životní  elán a umění je pro ně tolik přínosným kořením života, že je žene kupředu jako raketa.  A všichni protagonisté nám to naše žití okořenili tak, že by si bez výjimky zasloužili ´Řád myšího kožíšku´ či jinou pohádkovou cenu.

Podvečerem skvěle provázela Lucie Peterková a všechna vystoupení byla tlumočena do znakového jazyka šesti báječnými tlumočníky, (Radkou Kulichovou, Veronikou Slámovou, Kristýnou Pavlů, Danielou Cincibus Vackovou, Marcelem Krištofovičem a dokonalým Michalem Brhelem), kteří doslova ´nasadili celé tělo´. Zajímavostí jistě je, že většina z nich je neslyšící. Jejich taneční přenášení písní do světa ticha bylo neuvěřitelné, poetické a zároveň absolutně procítěné. Však také měli co tlumočit, ať již jde o vystoupení DPS Vrabčáci pod vedením Mgr. Pavla Žura a za klavírního doprovodu Dagmar Vajdíkové,  členky tanečního seskupení ´Jablonecká galerka - Tančírna´, Sdružení Tulipán a Domov Maxov, nevidomého zpěváka Karla Kučery,  s nímž zpívalo celé divadlo, klavíristku Alenu Plátkovou, Taneční skupinu T. I. K. z Jilemnice a PATZ z Jablonce n/N,, či bodystyling Kláry Moravcové. Netradiční skupina Hands dance z Brna se totiž právě na umělecké znakování písní specializuje. Nechyběli ani účastnice  dopoledních  pohybových dílen, které v rekordním čase nastudovaly taneční ukázku s názvem ˇMoje zeď, tvoje zeď´.

Po přestávce již patřilo pódium vystoupení  Leony Machálkové a její kapely. Partnerem jí byl ´Fantom opery ´ Radim Schwab a v repertoáru měli krásné muzikálové melodie. Leona Machálková snad promine, když řeknu, že jsme s radostí poslouchali její zpěv, ale dívali jsme se na členy Hands Dance, kteří s neuvěřitelnou ladností ´tlumočili hudbu´. A když v závěru došlo na ústřední píseň z filmu Hříšný tanec, předvedli takový soulad, že by Jennifer Grey a Patrick Swazey nestačili zírat.

Zaplněné divadlo nadšeně sledovalo účinkující, kteří mají horu překážek extrémně vysokou a přesto se nevzdávají a stoupají cílevědomě a s radostí výš a výš. Tajně jsme si utírali oči kapesníkem a přitom nám srdce hořela. Tenhle program prostě přítomným napumpoval energii tolik potřebnou ke zdolávání překážek, dokázal dodat motivaci a naději, že všechno jde, když se chce. Jak já jsem byla na všechny účinkující pyšná. A stejně pyšná jsem byla na zaměstnance divadla, v čele s Pavlem Žurem a Irenou Kaufmanovou, kteří dokáží podobnou akci zorganizovat a přivést do našeho města. A vzpomínala jsem na hodnou babičku, která mě v minulém ročníku spontánně vzala za ruku. Stejně úžasné jako účinkující, je totiž na této akci i publikum. Tentokrát nikdo neváhal pomoci paní o berlích ze schodů, dívce s bílou holí do kabátu či zvednout na zem spadlý program vozíčkáři. Přestože divadlo pro tento rok za projektem zavřelo brány, naše srdce zůstala dokořán otevřená. Je to neopakovatelný zážitek, je to tak emotivní, že si to nedokáže představit, kdo tam nebyl a je to tak krásné, že rozhodně stojí za to, přijít za rok zas. Tedy již po devatenácté.  Tleskáme a třepotáme zároveň.( ims)

Foto: Martin Kubišta