Třepotání dlaní na zdvižených pažích, k tomu ohlušující potlesk a krásná atmosféra. Takové byly hlavní atributy kouzelného sobotního podvečera v Městském divadle v Jablonci. Již po dvacáté se zde totiž sešli umělci z mnoha oblastí. Zpěváci, tanečníci, muzikanti, a to bez ohledu na věk a zdravotní stav. Projekt s názvem ´Společně nejen na jevišti´ totiž spojuje především lidi s velkým srdcem a chutí do života. A je úplně jedno, zda mají handicap, nebo ne. Radost, životní elán a umění je pro ně tolik přínosným kořením života, že je žene kupředu jako raketa. A všichni protagonisté nám to naše žití okořenili tak, že by si bez výjimky zasloužili zlatou medaili s nápisem Život.
Podvečerem provázela letos poprvé Radka Slížová, která byla naprosto unešena uměním tlumočníků z brněnské skupiny Hands Dance, jenž všechna vystoupení tlumočila do znakové řeči pěticí i báječných tlumočníků, (Radkou Kulichovou, Lindou Gottwaldovou, Danielou Cincibus Vackovou, a neslyšícím, ovšem dokonalým Michalem Brhelem), kteří doslova ´nasadili celé tělo´. Jejich taneční přenášení písní do světa ticha bylo neuvěřitelné, poetické a zároveň absolutně procítěné. Však také měli co tlumočit, ať již jde o vystoupení dívek ze ZUŠ Jablonec, které si pod vedením Jany Čurdové ´střihly´ Charleston, nebo tradičního protagonisty akce Vladimíra Lehotaie (akordeon, zpěv) s pásmem lidovek či Taneční skupinu Ilky Kulichové T. I. K. Jilemnice a PATZ Jablonec s hudbou Lucie Bílé ´Fénix´. Potěšily malé sólové zpěváčky z DPS Skřivánek i Michal Brhel se znakováním písně Michaela Jacksona ´Heal the world´. Ovace si vysloužili rovněž slabozraký zpěvák Karel Kučera s písní ´Vánoční´a sluchově handicapované dívky ze ZŠ Logopedická (Nikola Doubravská, Zdena Šichtová a Markéta Pokorná), které zatančily s takovou vervou a energií, že by jejich omezení hádal málokdo.Po přestávce již patřilo pódium šansoniérce a muzikálové zpěvačce Hance Křížkové, kterou zpovídal René Kékely a Hanka snad promine, když řeknu, že jsme s radostí poslouchali její vyprávění i zpěv, ale dívali jsme se na členy Hands Dance, kteří s neuvěřitelnou ladností ´tlumočili hudbu.
Zaplněné divadlo nadšeně sledovalo účinkující, kteří mají horu překážek extrémně vysokou, a přesto se nevzdávají a stoupají cílevědomě a s radostí výš a výš. Tajně jsme si utírali oči kapesníkem, a přitom nám srdce hořela. Tenhle program prostě přítomným napumpoval energii, tolik potřebnou ke zdolávání překážek, dokázal dodat motivaci a naději, že všechno jde, když se chce. Jak já jsem byla na všechny účinkující pyšná. A stejně pyšná jsem byla na zaměstnance divadla, kteří dokáží podobnou akci zorganizovat a přivést do našeho města. A vzpomínala jsem na hodnou babičku, která mě v minulém ročníku spontánně vzala za ruku. Stejně úžasné jako účinkující, je totiž na této akci i publikum. Tentokrát nikdo neváhal pomoci paní o berlích ze schodů, dívce s bílou holí do kabátu či zvednout na zem spadlý program vozíčkáři. Přestože divadlo pro tento rok za projektem zavřelo brány, naše srdce zůstala dokořán otevřená. Je to neopakovatelný zážitek, je to tak emotivní, že si to nedokáže představit, kdo tam nebyl a je to tak krásné, že rozhodně stojí za to, přijít za rok zas. Tedy již po jedenadvacáté. Tleskáme a třepotáme zároveň. (ims)
