Strhující divadelní inscenace Želary, s níž přijelo do Jablonce Divadlo Rokoko Praha, patřila v divadelním bulletinu do kategorie náročného diváka a troufnu si říct, že na své si tu tentokrát přišel Každý. Úspěšný film na motivy románu Květy Legátové získal mnohá ocenění a tak bylo publikum zvědavé, jak se s tím dramaturgie Věry Maškové a režie Pavla Kheka dokázaly vypořádat. Výsledek byl naprosto ohromující, především režii nebylo co vytknout a když se k tomu přidala nádherná, typická hudba obyvatel slováckých hor a dotažená scéna, naskytl se přítomným jasný obraz zastrčené horské vesničky, plné hříchu a svérázných postav, v období druhé světové války, který se filmu otrocky nedržel, přesto dokázal jasně vystihnout atmosféru doby a příběhu samého.
Pochvalu si zaslouží i herecké obsazení. Výkony Evellyn Pacolákové v hlavní roli Elišky alias Hanule, Jozy (Vasila Fridricha) či Oldřicha Víznera coby venkovského doktora byly luxusní a bába kořenářka Lucka, která nejde pro sprosté slovo daleko a dá si kořaličku třeba i před farářem, našla svoji dokonalou podobu v osobě Jitky Smutné. Troufnu si říct, že jde o její nejlépe ztvárněnou rolí v poslední době. Těžko však vyzdvihovat pouze některé herce, jelikož prvotřídní zážitek nabídl publiku celý soubor.
Já sama patřím k těm, pro něž byla filmová podoba příběhu příliš rozvláčnou, zatímco na divadelních prknech dostala zápletka jasnější rozměr bez toho, aby ztratila na důležitých detailech, citovosti, emocích i hrůzách válečné doby. " Já jsem moc spokojená. I kdybych se snažila být kritická, nemám, co bych vytkla," usmívala se pravidelná návštěvnice Městského divadla v Jablonci Jitka.
Příběh Jozy a Hanule dokázal diváky doslova vtáhnout do děje, atmosféra byla dech beroucí a doprovodná hudba až neskutečná. Jablonecké divadlo tentokrát ve švech nepraskalo, ale nutno dodat, že prohloupili ti, kteří zůstali doma. Obdivuhodný příběh z minulosti se dočkal v podání herců Divadla Rokoko obrovských ovací a neutuchajícího potlesku. Klobouk dolů, tohle se skutečně povedlo. (ims)
