Když máte Svěceného Mikuláše z Prahy, blonďatého anděla z Tanvaldu a strašného čerta z Liberce a ještě se u toho sejde kupa dětí, které baví hudba a jeden neúnavný sbormistr, vyjde vám jediné - parádní XXVI. Adventní koncert Vrabčáků. A kdyby ho vysílala jakákoli televizní stanice v prime time, byli by diváci spokojeni. 

První polovina večera patřila malým zpěváčkům z DPS Vrabčata a Vrabčáci, nechyběla Písklata, tedy letošní prvňáčci a již tradičně se na prknech jabloneckého kulturního stánku objevil Skřivánek, tedy DPS, složený ze školkových dětiček. Ty nejmenší, pod vedením sbormistryně Věry Pokorné a jejího klavírního doprovodu, předvedly pásmo vánočních písní s takovou suverenitou a roztomilostí zároveň, že si přítomní mohli strhnout hlasivky, jak skandovali.

Písklata se sbormistryní Dagmar Vajdíkovou (která přidala i klavírní doprovod) rovněž odprezentovala několik písní a přidala k tomu i lehké choreografické prvky. Právě oni pak předali pomyslnou štafetu svým starším kamarádům z DPS Vrabčáci, kteří pod vedením sbormistra Mgr. Pavla Žura a za klavírního doprovodu Romany Halamové, předvedli průřez toho, co se v uplynulém roce naučili a nechyběly ani oblíbené písně tohoto dlouholetého a úspěšného dětského sboru, jenž se svým zpěvem procestoval nejen Českou republiku, ale i kus světa. Publikum neskrývalo dojetí, když vystoupili tři muži (ve věku 6 až 8 let) a následně přinesli květiny svým třem kolegyním, sólistkám. Když před ně poklekli a kytice jim předali, bylo jasné, že tahle generace není ani náhodou ztracená. A navíc ve sboru získávají ty nejlepší návyky.

A jak tam tak všichni ti zpěváčci stáli, najednou zazněly zvonečky a svátečně nazdobeným divadlem kráčel Svatý muž - Mikuláš s čertem i andělem. Ale Mikuláš nebyl úplně Svatý, byl Svěcený a jak už jsme uvedli, přijel z Prahy, anděl z rodu Vajdíků přifrčel z Tanvaldu a strašlivého čerta na nás poslal Liberec. Nutno říci, že několik maličkých holčiček ze Skřivánku neudrželo slzičky, ale většina dětí přijala tuto neočekávanou návštěvu velmi bujaře. A co teprve, když se Mikuláš odstrojil a vzal do ruky nástroj par excellence, tedy housle z 18. století a doprovodil děti hned v několika skladbách. Bylo to dokonalé a dojemné zároveň. Symbióza mistrovství a dětského nadšení, společné vášně pro hudbu a život obecně. "Jsem u vás moc rád, poprvé jsem tu hrál ve svých jedenadvaceti letech. To jsem byl ještě mladík. To už teď nejsem, ale hraji tady pořád s láskou. A ty děti mi rozumí. Děti, které se věnují hudbě, mají v dospělosti mnohem méně problémů se závislostmi a podobně a hlavně mají otevřeny úplně jiné obzory než děti, které se hudbě nevěnují. Jsou na to mnohé vědecké studie," vysvětlil Jaroslav Svěcený a právě na jeho příkladu je patrné, jak skvělého, pokorného a milého člověka dokáže hudba zformovat.

Po přestávce už patřilo pódium především Jaroslavu Svěcenému a Miloslavu Klausovi (kytara), kteří vsadili především na Paganiniho a jeho veselé trylky, tóny nabitou hudbu, kterou psal původně pro housle a kytaru přesně tak, jak jsme ji v Jablonci slyšel. Nechybělo ani vlídné průvodní slovo samotného houslového virtuosa, který nezapomněl zmínit ani uhrančivý Paganiniho pohled, díky němuž (a díky hudbě, samozřejmě) se prý dámám hojně podlamovala kolena.

Samotný závěr patřil společnému zpěvu koled. A když říkám společnému, myslím tím všechny přítomné děti, Jaroslava Svěceného, sbormistry a nás diváky, kterých bylo v zaplněném divadle bezpočet. A řeknu vám, nestyděl se nikdo. Zpívali mladí, staří, zpěváci i ti méně hlasově vybavení, a radostný úsměv přitom zářil všem. Takhle nějak by ten advent měl vypadat. Bravo, Vrabčáci. (ims)