Hra Brada Frasera ´Teď mě zabij´, s níž přijelo do Jablonce Městské divadlo Mladá Boleslav, nese podtitul Strhující příběh pro pět herců a nekonečno emocí a jedná se o podtitul  více než výstižný. Pod režijním vedením Petra Mikesky, v překladu Pavla Dominika a dramaturgii Lenky Smrčkové se na pódiu představil famózní Milan Ligač alias postižený syn Joey Surdy, jeho otce Jakea Surdyho ztvárnil Roman Teprt, tetu Twylu Malvína Pachlová, otcovou milenkou Robyn se stala Lucie Matoušková a rodinným přítelem a pomocníkem Rowsym se stal Jan Hofman.

Zmíněné pětici protagonistů to spolu na jevišti náramně svědčilo a i přes tíži příběhu byla znát jejich symbióza a velmi příjemný, ničím nepřemotivovaný projev. Samostatnou kapitolou by byl výkon Milana Ligače, který se dostal až na dřeň a byl v roli těžce postiženého teenagera velmi, velmi uvěřitelný. Jeho cit pro postavu  a extrémní fyzické i emocionální vypětí by se snad dalo přirovnat pouze k Dustinu Hofmanovi ve filmu Rain man. Tady však šlo o něco jiného, o příběh, který se kdykoli může stát komukoli z nás, na první pohled je tragický, ale uvnitř v sobě skrývá tolik síly a odhodlání, které si mnozí ´ve svých šťastných dnech´ vůbec nedokáží představit.

Já sama patřím mezi ty, kterým se zdravotní problémy nevyhýbají a mezi mně podobnými se pohybuji už dlouhou řádku let. Nepřekvapuje mě tedy jakási čistota a způsob uvažování lidí, kteří jsou nuceni se vyrovnat s těžkým handicapem a těch, kteří jsou jim oporou. A tak je možná  ode mě na místě, abych řekla, že právě tu ryzí podstatu Mladoboleslavský ansámbl vystihl do puntíku. Hrozně nerada zobecňuji a tak se omezím na označení většina (místo nabízejícího se všichni) populace vidí smysl v pomoci člověku tak, aby žil co nejdéle. Ale jen člověk znalý bolesti a překážek, které mu jsou kladeny do cesty dnes a denně, je schopen rozlišovat žití od přežívání, má radost i ze zdánlivých maličkostí a rozezná tu tenkou hranici kdy už zkrátka lidské síly na život nestačí. A i tohle je v představení ´Teď mě zabij´ vyjádřeno velmi přesně. Před očima mi probíhaly příběhy mých kamarádů, kteří se v situaci, jakou prožíval hlavní hrdina, ocitli a museli se s ní poprat. A výsledek? Ještě nikdy jsem v divadle nebrečela. Tentokrát mi ovšem tekly slzy přímo krokodýlí a se mnou plakalo mnoho dam, zatímco pánové nervózně pokašlávali, aby zakryli dojetí. A přes všechny ty slzy mohu konstatovat, že se na tohle divadlo půjdu podívat minimálně ještě jednou a totéž doporučuji vám všem, kteří jste to tentokrát nestihli.

Příběh jedné rodiny probudil v publiku obrovské emoce a závěrečný standing  ovation byl  jasným potvrzením vynikajícího divadelního počinu. Bravo. (ims)