Vyprodané divadlo, natěšení diváci a všudypřítomná atmosféra velkého očekávání. Tak vypadal jablonecký kulturní stánek před zahájením dvojkoncertu fenomenálního houslisty Pavla Šporcla za doprovodu Severočeské filharmonie Teplice pod taktovkou Jiřího Rožně. Na programu měly Šporclovy modré housle hned dva koncerty, tedy program, který je pro většinu umělců, pro svou náročnost, nemyslitelný.

První koncert se dá označit jako velký historický a umělecký počin. Jedná se o představení Koncertu č. 1 C dur předního českého houslisty historie, Jana Kubelíka. Po přestávce se modré housle rozezněly v tónech  Felixe Mendelsohna Bartholdyho. Konkrétně jsme se dočkali Koncertu pro housle a orchestr e moll, op. 64 .

Ráda bych se při popisu koncertů klasické hudby vyvarovala příliš expresivnímu vyjadřování, ale řeknu vám, byla to ´jízda´. Zatímco dirigent Rožeň, který vypadá jako čert z pohádky Z pekla štěstí, řídí orchestr jako bůh a výsledkem je nadpozemská hudba, Pavel Šporcl se již snad jako anděl narodil. Na pódiu stáli vedle sebe oba titáni. Nikoliv však při souboji, ale v dokonalé symbióze. Protože se dívám pouze jedním okem, chybí mi třetí rozměr a tak jsem, z mého dvojrozměrného vidění, s úžasem sledovala, jak kouzelný Šporclův smyčec jakoby neviditelnou silou řídil ´tanec´ dirigenta. Mezi tímto souladem nebyl jediný ´protipohyb´ a jejich vzájemné propojení tak dalo zesílit zážitku nejen sluchovému, ale i vizuálnímu.

"To je mega dobrý a čím déle hrají, tím je to mega lepší," šeptala školačka v první řadě mamince. Později se ukázalo, že právě tato slečna si s Pavlem Šporclem zahrála, když byla ještě malý špunt. A možná ji tento zážitek pomohl u hudby zůstat.

O Pavlu Šporclovi je známo, že si své koncerty uvádí rád sám a nejinak tomu bylo i v Jablonci. V úvodu večera představil nezbytné sponzory a velmi milým a vstřícným způsobem poděkoval publiku za přítomnost a popsal program. Pak už se jeho smyčec rozběhl po čtyřech houslových strunách s takovou něžností a naléhavostí jako by jich tam bylo nejmíň desetkrát tolik. Emoce doslova prýštily všemi směry a když došlo na romantické pasáže, zdálo se, že se pod návalem něhy nástroj rozpustí. Výjimečný zážitek to byl. Tak výjimečný, že během večera publikum nekašlalo ani nesmrkalo, podzimu navzdory. A v závěru aplaudovali vestoje s takovou vervou, že jsem to u klasické hudby ještě nezažila. " Já jsem věděl," řekl virtuóz v závěru a přidal jako bonbonek -  Poem Zdeňka Fibicha. A my v hledišti jsme taky věděli. Věděli jsme, že jsme zažili výjimečný večer, který pomohl vyplout na povrch emocím, které jsme v poslední nelehké době, trochu zanedbávali. (ims)