Přišli v nažehlených bílých košilích, jen Jiří Pavlica a Alice Holubová zvolili její temný odstín. Možná proto, abychom si, ve zšeřelém Městském divadle v Jablonci, nevšimli, jak ztěžka se Jura Pavlica ke svému mikrofonu dostává. Jakmile ovšem zazněly z pódia první tóny, bylo jasné, že i přes Pavlicovo zranění (jenž si, dle jeho slov, způsobil na hokeji) jsou všichni hudebníci v plné kondici. Koncert, dnes již legendárního seskupení, překračujícího hudební žánry, přesto však založeného na lidové hudbě, nabral na obrátkách hned od první písně.

"Možná se vám ten úvod zdá moc melancholický, nebo zádumčivý, je v něm ale i radost. Nebo jsou to naopak písně radostné v zádumčivém kabátě," vysvětloval hudebník, zpěvák a skladatel v jedné osobě, Jiří Pavlica. Jeho duchaplné komentáře, do posledního slova smysluplné připomínky a vysvětlivky, troufnu si říct, že určené pro chytré publikum, padaly v Jablonci na úrodnou půdu. A Jablonečané nejenže zpívali z plna hrdla, ale smáli se a reagovali naprosto přirozeně a mile. A na jevišti se střídala jedna krásná písnička za druhou. Úsměvy z tváře fanoušků Hradišťanu zmizely až v okamžiku, kdy se rozezněla známá  ˇAž bude moje duše bez těla." Tu totiž Hradišťan věnoval, v těchto dnech zesnulému, Luďku Munzarovi, který měl kapelu rád a tuto píseň sám i často recitovával. A tak mu Jiří Pavlica a spol zahrají i na posledním rozloučení v Národním divadle, jak nám kapelník v rámci jabloneckého koncertu prozradil.

Druhá půle stominutové akce se nesla ve znamení známých (a často trezorových)  pecek Hradišťanu a tak není divu, že se publikum neudrželo a přidalo ve svém brumendu na hlasitosti. A nebyl by to Pavlica, aby se toho nechytil. Rázem udělal z osazenstva divadla eden velký chór.  Chvíli zpívalo hlediště, chvíli první balkón, chvíli druhý a refrén zazněl unisono. A ať jsem se rozhlížela, jak jsem se rozhlížela, žádný z přítomných neprožil tento okamžik s pusou zavřenou.

Informaci o společném koncertu Hradišťanu, Spirituál Kvintetu a Dagmar Peckové přijalo publikum poněkud zadumaně. Mnozí už totiž věděli, že je koncert v Liberci beznadějně vyprodán, odcházeli ovšem s nadějí, neboť jim vynikající perkusista Josef Fojta prozradil, kde ještě mají šanci vstupenky sehnat. Po emotivním koncertu, plném krásné hudby, silných textů a chytrých myšlenek je nasnadě, že diváci vyjádřili svoji spokojenost spontánním standing ovation, o něco méně běžné ovšem je, že ve foyer divadla hojně sahali do peněženek a odstáli si dlouhou frontu na CD této originální a jedinečné kapely. (ims)