Jeviště proměněné v nádraží a do dáli viditelný nápis Rynoltice. Takový obrázek se nám naskytl v úvodu hry rynoltických ochotníků ´Příběh jedné stěny´. Autorská hra Michala Vaňka, který je zároveň režisérem a je podepsán i pod hudbou, pojednává o jedné zdánlivě bezvýznamné zdi, která je spouštěčem různých pohledů na život, svět kolem nás, emocí, i životních principů. Divadelní spolek Rysk Rynoltice se pokouší navázat na tradici ochotnického divadla v Rynolticích, vznikl teprve v roce 2022 a na výkonech herců je to znát. Poměrně stydlivé projevy však nakonec působí docela mile a na jevišti je pohodová atmosféra, kdy na sebe protagonisté ´slyší’. O dva kroky vepředu je ovšem výkon malíře Karla (Josef Egert) a hajzlbáby (Jitka Prokopová), kteří jsou na pódiu jako doma a jejich výkon je sebejistý a profesionální. Co je ovšem na ´Příběhu jedné stěny´ nejlepší je jednoznačně scénář a režie. Skvěle vypointované okamžiky, vypiplané dialogy i švih, který toto lehké drama s komediálními prvky (jak ho označuje sám autor) má. Podle mého jde spíš o psychologickou sondu do lidských duší a různých pohledech na svět. Výsledkem je každopádně úchvatná hra, za niž by se nemuselo stydět žádné kamenné pražské divadlo s tradicí. Pochvalu si bezesporu zaslouží i kulisy Pavla Mariana Šťastného, díky nimž má scéna atmosféru. Každopádně stojí počin Rynoltických za zhlédnutí a jsem si jistá, že se na ně příště zajdu kouknout zas. 

Představení se konalo v rámci projektu ´Ochotnické divadlo v našem regionu´ za finanční podpory Státního fondu kultury. (ims)