Herecký koncert Pavla Lišky, Aleny Mihulové a Jaromíra Dulavy nabídla zaplněnému jabloneckému divadlu hra italského dramatika Edoarda Erby, s níž do našeho města přijelo Divadlo Ungelt Praha. 

Zmíněná trojice herců, pod režijním vedením Jakuba Šmída, rozehrála příběh tak vážný, že se dá zvládnout pouze s humorem. Strhující výkon Pavla Lišky potvrdil osmnáctiměsíční výběr týmu Ungeltu, který hledal roli Liškovi na tělo. Pavel Liška se totiž do Ungeltu vrátil po dvaceti letech, přičemž dříve tam exceloval v inscenaci Bouřlivé jaro s Alenou Vránovou. A nutno říci, že současní ´Pstruzi´ mu rovněž dokonale pasují a velmi mile překvapila i Alena Mihulová. Tu mají mnozí, trochu neoprávněně, zaškatulkovanou coby uťáplou, submisivní bytost. Tady Mihulová naopak ukázala svůj temperament a nutno říci, že jí role dokonale sedla. Temperamentní dvojici ovšem skvěle ´zklidňuje´ Jaromír Dulava se svým poklidným, přemýšlivým a rozvážným přístupem.

Téma zhruba stominutové hry je všem zásadní, nelehké a pro mnohé těžko vstřebatelné. Týká se života i smrti a okamžiků, které dokáží změnit život i jeho vnímání. Já osobně jsem byla zdravotně několikrát ´na hraně´ a možná proto jsem dokázala vnímat, že příběh není bezútěšný, ale právě naopak. Je o životě, který se musí žít, dokud to jde. A když žijete, je vždy důvod ke smíchu. Liška bez zaváhání vybalancoval přechody z ´italské domácnosti´ k tichému a přemýšlivému způsobu uvažování spokojeného rybáře. Tóny jeho hlasu nabídly širokou škálu poloh a emoce doslova prýštily všemi směry. Velice úsporná scéna úplně postačila a jsem přesvědčená, že Pstruzi jsou hrou, kterou si užije i nevidomý, a to právě díky famóznímu výkonu protagonistů.

Již jsem popisovala, proč právě já chápu smysl díla v tom smyslu, že se mohu smát, publikum ovšem si zřejmě potřebuje získané vjemy nechat  ´uležet´. V závěru se sice trojice Liška, Mihulová, Dulava dočkala hlasitého potlesku, ale stoupla jsem si jenom já (a možná někdo za mnou). Proč tomu tak bylo mi vysvětlila dvojice dam hned ve foyer. "Já jsem z toho úplně vynervovaná," říkala Pavla z Jablonce a její kamarádka Iva přikyvovala - " Já si myslím, že z tohohle se legrace vůbec dělat nemá. Hráli sice výborně, ale to téma mě doslova semlelo," uvedla. Když jsem jim následně vyprávěla, jak to vnímám já, s úžasem přikyvovaly. "Vidíte, takhle jsem to nebrala. Hned je mi lehčeji," usmívala se Pavla. A já vám radím, nebojte se tohoto tématu, smrt je součástí života a než přijde, tak si to tu pořádně užijeme. A o tom to je. Jděte se podívat, je v tom kumšt i veliká pravda zároveň. (ims)