V rámci veleúspěšného koncertu Viléma Veverky v Městském divadle v Jablonci nad Nisou a neméně zdařilé výstavy jeho fotografií, jsme pro vás našeho předního hobojistu trochu vyzpovídali.

Jako první se určitě nabízí otázka - Proč zrovna hoboj?

To byste se musela zeptat spíš mojí mámy. Intuitivně mi hoboj vybrala na základě své vlastní zkušenosti, kterou ovšem měla z vlastního dětství. Ta doba pro ni byla zřejmě tak intenzivní, že si ji po mnoha letech vybavila a stejný nástroj vybrala pro mě. Od malička jsem hrál na klavír a zobcovou flétnu, což jsou klasické nástroje pro děti, které s hudbou začínají. K hoboji jsem se dostal ve svých dvanácti letech.

Jelikož se jedná o dechový nástroj,  je logické, že potřebujete silné plíce. Máte nějaké speciální cvičení?

To rozhodně ano. Mám speciální  dechové techniky a udržuji se fit. Jde ale hlavně o to, přenést tu hudbu, emoce a hudební myšlenku publiku. Je to jako s mluveným slovem, když nebudete mít slovní zásobu, těžko vyjádříte názor a dotazovaný vám nebude rozumět. Beze slov nelze komunikovat a s hudbou je to stejné.

Vystoupil jste dnes v Jablonci poprvé?

Ne, jsem tady v rozmezí nějakých deseti let již potřetí. Předchozí dvě zkušenosti ovšem nebyly s orchestrem Ensemble 118+, s nímž jsem tady dneska

Dají se ty koncerty nějak srovnat?

Všechny byly krásné, ale ten dnešní mezi nimi určitě hraje prim. Neříkám, že ty předchozí byly horší hudebně, to určitě ne, ale dnešní návštěvnost, reakce publika a adventní čas určitě udělaly své a tak je pro mě, jako pro interpreta, dnešek rozhodně nejhezčím zážitkem. Mám z toho velkou radost.

Jak došlo k vaší spolupráci s orchestrem Ensemble 18+?

Za to vděčím našemu, nebo vlastně mému producentovi, kterým je Supraphon. Když jsme se rozhodovali, že uděláme desku s nejslavnějšími a nejkrásnějšími hobojovými melodiemi, tak  přišli s tím, že oslovíme Ensemble 18+, jelikož je tato hudba jejich hlavní doménou. Sama jste mohla vidět a slyšet, že se nám spolupráce daří.

Koncert byl krásný, ovšem dnešní návštěvníci mluví i o vaši výstavě fotografií s názvem Druhá tvář Viléma Veverky - Hory mého života, která je instalována ve foyer. Můžete mi toto netradiční spojení trochu přiblížit?

Jak sám název napovídá, je to moje druhá tvář. Hory miluji a stejně rád zachycuji nádherné, ale prchavé okamžiky objektivem fotoaparátu. Když o tom teď přemýšlím, je to vlastně stejné, jako s hudbou. Jde o přenos něčeho krásného dalším lidem.

Abyste mohl fotit, tak po těch horách samozřejmě musíte chodit. Nebojíte se zranění?

Zranění si zakazuji. Vždycky, když vyrážím, tak si předem slibuji, že si nezlomím ani nehet. A všimněte si, že se neusmívám. Myslím to naprosto vážně.

Stalo se vám někdy něco?

Bohužel ano, jednou jsem padl. Ale víc bych se k tomu nevracel.

Jste pojištěn?

To samozřejmě jsem (s úsměvem).

Závěrem nám prozraďte, jak trávíte adventní čas?

Především je to pro mě období jakéhosi zpomalení, což se mi přes rok moc nedaří. Mám rovněž nějaké benefiční aktivity, mezi něž patří mnou focený kalendář. Kalendář se draží a výtěžek  jde osobě fyzicky handicapované. Je to jedna z věcí, které jsem se věnoval posledních pár měsíců. Samozřejmě mám v předvánočním čase řadu koncertů. Pokud se ovšem ptáte na můj soukromý život, tak je to především zmiňované zklidnění. Mám židovské předky, takže Vánoce u nás mají ještě trochu jiný význam. Rozhodně si nepotrpím na hromady dárků, ty jsme v naší rodině už zrušili a nedáváme si je. Vánoce jsou pro mě zastavením, spočinutím, nadechnutím se a určitou rekapitulací uplynulého roku. Nehodnotím ale to, co se stalo a co se mohlo a nemuselo stát, je to spíš takové zamyšlení.

Děkuji za rozhovor                                                

                                                                    Irena MALÁ SVATÁ